Typická jídla a stravovací návyky Holanďanů

Ačkoli určitě čekáte nejdříve dlouhé vyprávění, co  a jak se v Nizozemí jí, začnu tentokráte netradičně receptem na typické nizozemské jídlo. Teprve až jej uvaříme a sníme, tak si popovídáme o tom, co je zde zvykem

 

 

Národní jídlo se jmenuje STAMPOT MET ANDIJVIE (ve volném překladu do češtiny, štouchané brambory se štěrbákem).  Recept je pro dvě osoby.

Potřebujeme:

750 gr oloupaných brambor

250 gr čerstvého štěrbáku (čekanka listová)

10 gr másla

1 dcl teplého mléka

Sůl, pepř, muškátový oříšek

*100 gr opečených malých kousků slaniny

*150 gr malých kostiček odleželého sýra (nejlepší Goudse kaas)

*300 gr mletého masa na masové karbanátky (větší masové noky)                                          *možnost, není třeba, ani pravidlem

Oloupané brambory nakrájíme na menší kousky a dáme vařit do osolené vody. Uvařené brambory scedíme a rozšťoucháme na kaši. Přidáme máslo a omytý, na kousky nakrájený štěrbák. Přilijeme teplé mléko (stejný postup jako u btypické bramborové kaše, akorát ji nešlaháme do jemna, ale necháme ji jen na hrubo). Přimícháme předem osmažené kousíčky slaniny, přidáme sůl, pepř a muškátový oříšek podle chuti. Do teplé směsi můžeme přimíchat malé kostičky sýra, které se postupně rozpustí. Podáváme s masovými noky – mleté vepřové a hovězí maso smíchané s kořením do mletého a 10-15 minut smažené na pánvi.

Dobrou chuť!!!

Už jste dojedli a umyli nádobí nebo alespoň sklidili ze stolu? Pak tedy můžeme pokračovat o nizozemských stravovacích návycích. Většina Nizozemců snídá nějaký ten sýr. Nejoblíbenější je buď starý - OUD nebo alespoň odleželý BELEGEN. Mladý JONG jedí prý jen přistěhovalci a Nizozemci jen používají spíše jen jako doplněk při vaření, jelikož nemá tak silné aroma. Pozor! Nizozemci neznají žádný plnohodnotný teplý pokrm ze sýra (jako např. smažený sýr) a jedí jej pouze za studena nebo maximálně jej použijí pro zapékané pokrmy.

Děti, ale nejen ty, rády posnídají chleba máslem a na to HAGELSLAG (česká varianta neexistuje, takové čokoládové bobky).  Druhou možnou sladkou variantou je CHOCOPASTA. Ta se vizuálně blíží české nutelle, ale má pouze kakaovou chuť. Podle Holanďanů se nedá nikde jinde na světě koupit, proto si ji také vozí  s sebou i na dovolenou. Bez ní to není to pravé ranní probuzení!

 

Po snídani si přichystají tzv. BH (booterham, ve slovníku oficiálně výraz pro podprsenku – pozor!), dva krajíce chleba a mezi nimi trochu sýra a trochu salámu a možná nějaké to máslo. Je zajímavé, že mazací sýr tady většinou nepoužívají! K tomu si přibalí nějaké ovoce nebo sušenky a jdou do školy nebo práce. Pracovní den samozřejmě začíná kávou z kantýny a sušenkou, např. speculaas. Kolem jedné hodiny se pohodlně usadí v kantýně a vyndají si svůj oběd – sáček s chlebem a případně lahvičku s mlékem. Nizozemci pijí hodně a rádi mléko, ať už normální nebo zakyslé. Děti nebo dospělí, všichni jej milují. Mléko si bez problémů můžete objednat i v restauraci jako každý jiný nápoj.  V zimě pak dávají přednost tzv. chocomelku (obdoba českého kakaa).

Pokud se zrovna pohybujete na jihu Nizozemí, třeba v Brabantsku, tak si jistě pochutnáte na CHOCOMELK MET SLACHROOM (čili kakau se šlehačkou) nebo si dáte kávu a k ní dostanete úplně malinkou skleničku s advocaatem (vaječný koňak) a šlehačkou. Ale na sever od řeky Maasy tuhle dobrůtku nečekejte. Tam je jen filtrovaná káva.

Jinak Nizozemci pijí kávu kdykoli kamkoli přijdou. Nejdříve si dají kávu, rozhlédnou se po „okolí“ od svého stolečku, a teprve potom se rozhodnou, co podniknou dál. To samé platí i o návštěvě, pracovním pohovoru či poradě. Káva se nabízí pouze jednou, řeknete-li  „NE“, už po zbytek návštěvy žádnou nedostanete. Ke kávě se obyčejně nabízí sušenka neboli tzv. KOEK. Ta je ukryta v dóze s víčkem. Víčko se otevře a nabídne se...jedna! Pak se dóza zase zavře a odnese do kuchyně nebo někam do poličky. Dlouho jsem přemýšlela, proč to tak dělají. Nejdříve jsem si myslela, že je to vliv kalvinismu, ale nakonec jsem zjistila, že je to opravdu třeba kvůli vzdušné vlhkosti. Pokud necháte sušenky nebo i brambůrky na misce na stole, za hodinu jsou lehce navlhlé a nejsou dobré. Tudíž se musí vše suché opravdu uchovávat v suchu.

Po kávě se pomalu blížíme k večeři. Ta je ve většině případů teplá a stoluje se převážně doma. Je přeci do nebe volající vyhazovat peníze za restauraci, když to samé si můžeme udělat sami doma. Maximálně si objednáme jídlo na donášku, tzv. AFHALEN SERVICE nebo TELECOOKING (objednávka telefonem s donáškou do domu).  To se pak nejčastěji jedná o nějaké čínské nebo indočínské pokrmy.

Nizozemci mají svá šťouchaná jídla – HUTSPOT, BLIKSEMPOT, STAMPOT. To jsou nejčastěji rozvařené brambory, nějaká ta zelenina a kousek točeného salámu – ROOKWORST (nejlepší je prý z obchodního domu HEMA). Občas se rozmačkané brambory posypou ještě sýrem a zalijou mlékem a dají se zapéct do trouby.  Tady je vidět silný vliv kalvinismu – člověk má jíst, aby byl živ a ne žít, aby jedl. Na druhou stranu je pravdou, že lidé v Nizozemí jedí obrovské množství zeleniny jako plnohodnotné přílohy. Nikoli jen jedno kolečko rajčete a jednu malou okurčičku, ale zeleniny je na talíři vždy víc než dost. Ostatně oni milují dušené fazolové lusky, čekanku, špenát a vše trochu zelené... to nejčastěji podusí a pojídají jako přílohu. České zelí zas tak moc nemusí a jedí jej pouze v zimě. Dokonce se nedá v létě ani v zelenině koupit. Asi největší překvapení je, že nejedí kedlubny. Mají všechnu možnou i nemožnou zeleninu světa a na trhu v Rotterdamu nevíte ani jméno ani jak dotyčný produkt upravit, ale kedlubnu byste tady nenašli. Prostě tu neznají a nemají ji rádi. (*Pokus na mým manželovi a známých v Čechách).

Co si naopak po jídle většina Holanďanů dopřává je jablečná přesnídávka – APPELMOES. Tu dostanete k jídlu i v restauraci. Tím se pozitivně proslavil řetězec restaurací pro „obyčejné lidi“ VAN DER VALK. Tam ke své nemalé porci dostanete pouřádnou misku appelmoes. A to vše za rozumné peníze! Je pravdou, že restaurace jsou zde drahé. Průměrná cena je 25 euro za osobu bez nápojů (r.2013), a to  není nic moc extra...obyčejný nizozemský standard bez polévky a předkrmu. Takže čtyřčlenné rodině sto euro sotva stačí.

Stravovací návyky jsou opravdu jiné. I když příjdete k někomu na návštěvu, pocítíte odlišnosti hned na prvním kroku. Nebudu již opakovat zvyk s kávou, tou se každá návštěva začíná. Ale čas je důležitý. Nikdy, pokud nejste výslovně pozváni, nechoďte  na návštěvu v době večeře, t.j. mezi 18:00- 19:30. To se považuje za velmi nevhodné. Pokud jste na návštěvě odpoledne, snažte se odejít hned po páté hodině. Zůstat nepozván na večeři se tady počítá za špatné vychování. Ale pokud příjdeme na návštěvu po půl osmé večer a vypijeme si svoji kávu, určitě nám hostitelka nabídne něco malého k snědku. Hrdě přinese tác s nakrájeným sýrem  nebo kousky salámu napíchané na párátku (někdy je párátko vedle a musíte si jej celý večer hlídat). S tácem obejde návštěvu a nabídne, tzv. rondje. Poté položí tác na stůl. To neznamená, že si můžete v průběhu večera dál brát. Ne, ne, ne! ... Musíte počkat, až hostitelka nazná a udělá druhé či třetí rondje. Vynechání a nic-si-nevzetí, znamená, že nic nepojíte.

S nápoji (víno, pivo, káva) je to skoro stejné. Hostitel nalije, nejčastěji v kuchyni, víno do skleniček a přinese je do společnosti. Pokud má někdo dopito, musí počkat, až hostitel nazná, že už uplynula dostatečná doba a dolije vám. Nejčastěji sesbírá skleničky se slovy: „pamatujte si, čí která byla“ a odejde do kuchyně, aby je naplnil. Během večera se tato situace neopakuje příliš často, proto musíte držet tempo s domácími a sledovat hladinu v jejich sklenkách. Českým zvykem je rovněž na návštěvu něco přinést. V Nizozemí se to moc nenosí a přináší se maximálně květiny... ty moc nestojí. Pokud donesete jako správný Čech láhev vína, buďte si jisti, že ji majitel umístí někam do kuchyně a vy ji neochutnáte. Ta se schová na přístě.

Teď si umím představit, že si v duchu říkáte, že nikdy nechcete za kamaráda Holanďana. Oni nejsou zlí, oni jsou tak vychovaní! A v posledních letech i zde se hodně mění a vliv přistěhovalců se stává pomalu patrným. Ona příslovečná slovanská pohostinnost to ještě není, ale pomalu opouštějí své kalvinistické zásady a pomalu se učí, že lze vše položit na stůl a nechat na každém z hostů, kolik si během večera vezme.

I jídelníček se jim mění. Když pominu všechny ty hamburgery a hranolky, je zde spouta italských a řeckých restaurací. Francouzská kuchyně představuje i Holandsku créme-della-créme, a navíc se každá hospodyňka snáží jít s dobou.

Takže EET SMAKELIJK, PROOST, LEKKER!... to jsou ta nejdůležitější slovíčka. (Překlad: Dobrou chuť, Na zdraví a Je to dobré/chutná mi to + zamáchání rukou kolem ucha a tváře, jako byste mávali na dítě).

 

Nyní trochu odbočím, ale i tak zůstanu de facto u jídla. Chci se zmínit o faktu jménem watervoetprint (Waterfootprint), jež  je novým trendem v posuzování spotřeby vody  ve společnosti. Poslední dobou se mluví o desítkách „otisků“ lidské společnosti na naši planetu, ale včera jsem našla článek v novinách o spotřebě vody v Nizozemí.  Je zajímavé, že Nizozemsko je posuzováno jako zem, která vodou mrhá a spotřebovává nepřiměřené množství. Ano, souhlasím, říkáte si, vždyť mají tolik vody, že ji musejí odčerpávat, ale s pitnou vodou je to jinak.

 

Průměrný Holanďan ročně spotřebuje 2.300m³ pitné vody (přibližně velikost olympijského plaveckého stadionu), přestože světový roční průměr je víc než poločních 1.385 m³. Jak odborníci přisšli k tak závratnému číslu? Je to objem veškeré pitné vody, jež se spotřebuje na blahobyt a životní potřeby jednoho občana, v našem případě - Nizozemce. Dokonce se sem započítává import potravin a dalších výrobků. To je v celkové nizozemské spotřebě celých 87%.  Říkáte si, jak se dá importovat voda...tak to není, ale dováží se káva, kakao, bavlna, maso... to vše potřebuje vodu.

Pro lepší představu uvedu několik příkladů spotřeby:

1 kg hovězího masa        ± 15.000 litrů pitné vody (množství, co kráva za svůj život vypije, děleno počtem kilogramů)

1 šálek čaje                        ± 30 litrů vody (množství, jež je třeba na zavlažování čajovníku za rok)

1 šálek kávy                       ± 140 litrů vody

1 sklenice piva                  ± 75 litrů vody

1 slenička vína                  ± 120 litrů vody

½ litru Coca-Coly              ±168 litrů vody

1 bavlněné tričko            2.700 litrů vody (potřebná zálivka bavlníku za rok)

 

Pro srovnání jedna sprcha po ránu je jen 50-60 litrů. Tedy úplné nic. Podle otisku spotřeby vody je patrno, že velké množství vody je třeba v zemědělství. Pro Nizozemce je to celých 67% celkové spotřeby pitné vody. Na druhém místě je průmysl – v NL 31%. A necelých 12% pitné vody se spotřebuje v domácnostnostech, tedy při mytí, vaření a používání toalety. Teď to zní rouhačsky, ale sprchování se o minutu méně nemá na celkovou spotřebu až tak velký vliv. Ale vyhazovaná potravin a celosvětová konzumace výdobytků a blahobytu, to je oblast, kde bychom měli začít.

Pokud vás toto téma více zaujalo a chcete se navíc procvičit v angličtině, dá se najít mnohem více na www.waterfootprint.org.

 

 

Amsterdam, osobité hlavní město

Obchodní a zároveň kulturní centrum Evropy.

Město, které nenuceně kombinuje měšťáckou vážnost s mladistvým radikalismem.

Amsterdam je dnes kompaktní pulsující město s více než miliónem obyvatel. Jeho typicky holandská čistota a úpravnost jako ze škatulky je v rozporu s tím, že je město považováno za hlavní centrum evropské alternativní kultury a jež je charakteristické uvolněnou atmosférou a místy, kde se otevřeně prodávají měkké drog, jež jsou dlouholetým sporem. Na jedné straně má vláda jisté příjmy z drog a kontrulu nad jejich uživately, na druhé straně společnost musí čelit chování jejich uživatelů. Paradoxem tzv. Coffeeshopů je fakt, že nikde v Nizozemí nelze oficiálně drogy koupit (není zde žádný velkosklad) či pěstovat, ale Coffeeshopy je mohou legálně prodávat. Hádanka zní: Jak se droga do obchodu dostane, aby mohla být legálně prodána?... odpovězte si sami.

Ale zpět k historii města na řece Amstel. Už víte odkud pochází její jméno? Ano, v údolí řeky Amstel byla okolo roku 1200 založena rybářská vesnice, jež byla výhodně umístěna na vnitrozemském pobřeží mořského zálivu Zuiderzee a chráněna před bouřemi.  Na druhé straně byla propojena se Severním mořem, a tak nic nebránilo rozvoji mořeplavectví a obchodu po moři. Brzy se tak Amsterdam stal vzkvétajícím přístavem. Okolo roku 1270 postavili zdejší obyvatelé přehradu (nizozemsky – dam), aby mohli efektivněji chránit svá obydlí před přílivovými vlnami, a ta dala městu jméno Amsterdam: Amstel (jméno místní řeky)+dam (hráz)+ trochu jazykové kreace. Již roku 1300 se Amsterdam stává městem a získává i městská práva, na druhé straně je osvobozeno od poplatků na holandských vodních kanálech. Amsterdam se ve 14.-16.století stává členem hanzy (jako např. Hamburk nebo Brémy) a stal se tak důžetým přístavem na trase do beldických Brugg. Holanďané tak začali obchodovat skoro se vším od obilí až po cenné látky a kovy.

Město rostlo a potřebovalo více a více místa, jenže kolem byla mokrá blata nebo moře. Tím byli obyvatelé přinuceni stavět hráze a vysušovat území uvnitř hrází. Tak vznikaly první poldery. Okolo roku 1380 bylo město zvětšeno, byl vykopán nový příkop a postaveny nové hradby. Starý příkop se stal vnitřním grachtem. Tento postup opakovali v historii města Nizozemci celkem pětkrát.

V roce 1602 byla založena pověstná Holandská východoindická společnost a krátce na to následoval bouřlivý rozvoj města a obchodu. V těchto letech zažívá Nizozemí tzv. Zlatý věk. V roce 1621 byla založena méně úspěšná Západoindická společnost, jejíž členové záhy zakládají na novém kontinentě Nový Amsterdam (dnes New York). Amsterdam den ode dne prospíval, zatímco belgické Antwerpy den ode dne upadaly. Náboženská tolerance města lákala příslušníky všech náboženských směrů, a tak město pomalu opanovali Židé z Portugalska, kteří z Amsterdamu udělali centrum obchodu s klenoty. Kromě spousty spotřebního zboží vyžadovali bohatí obyvatelé své portréty a obrazy ke zkrášlení svých luxusně vybavených domů. To sem přilákalo mnohé umělce, např. Rembrandta van Rijn, který se do Amsterdamu přistěhoval v roce 1631.

V roce 1655 město čítalo již neuvěřitelných 200 000 obyvatel a byla zde otevřena nová velkolepěpojatá radnice. Koncem 17.století končí i zlatý věk Holandska a nastává období okupace a úpadku. V roce 1806 bylo vytvořeno Holandské království a Napoleonův bratr Louis byl ustanoven králem. Usídlil se na nové radnici a prohlásil ji za královský palác. V roce 1815 bylo vytvořeno království nizozemské, ale obnovit obchod a intenzivní spojení s koloniemi se již nepodařilo v plné míře. Navíc lodě nemohly proplouvat přes mělký záliv Zuiderzee a přístav se přesunul do Rotterdamu, ležícím v ústí řek Rýna a Maasy.

Město si stále udržovalo svůj kolorit a snažilo se držet své prvenství v obchodování. Díky neutralitě během 1.světové války se Amsterdam nadále rozvíjel a poskytoval útočistě běžencům z celé Evropy. Za 2.světové války se město vyhnulo katastrofálnímu bombardování, jež postihlo Rotterdam, a tak si uchovalo svůj historický šarm a stalo se tak pozvánkou pro turisty z celého světa.

Dnes Amsterdam nabízí historické centrum s mnohými „nahnutými“ domy a grachty. Turista se může celý den toulat po ulicích a nábřežích, kochat se krásou holandských, tzv.amsterdamských domů, jež nejužší má pouhých 92cm fasády směřující do ulice.

Co v Amsterdamu navštívit? Určitě se vydáte na náměstí Dam, kde se odehrávají všechna důležitá shromáždějí lidu a demostrace nespokojených (takový nizozemský Václavák). Zde stojí i královský palác, který byl kdysi radnicí a jež Louis Bonaparte prohlásil za svůj palác. Dnešní královská rodina jej používá pouze k velmi oficiálním událostem, většinu času královna/král tráví v Den Haagu. K malebné procházce podél vody zvou kanál Singel, Herengracht a Prinsengracht. Dál může každý navštívit dům Rembrandta van Rijn či jedno z mnohých muzeí či galerií. Možností je nekonečné množství a každý si musí vybrat, co jej zajímá a co během svého krátkého pobytu stíhá.  Dnes lze navštívit Amsterdam letadlem tzv. „na otočku“ nebo na víkend. Z letiště vás doveze vlak až na hlavní nádraží, jež je v samém centru města.

Jediný den, který je trochu jiný, je tzv. Koninginedag (Den královniných narozenin), jež se slaví každoročně 30.dubna. Tento den se město promění v oranžový cirkus pod širým nebem a masa lidí je kontrolována a usměrňována policií. Mnohdy policie kontroluje nově přijíždějící hned na nádraží a většině mimo-Amsterdamských není dovolen vstup do města. V roce 2013 proběhne 30.dubna oficiální korunovace nového krále Willema-Alexandra, a tudíž se nebude slavit Koninginedag. Od roku 2014 budeme slavit Den králových narozenin, 26.4. Všichni předpokládáme, že oslavy budou ve stejném duchu jako doposud, ale na to si budeme muset počkat až do roku 2014.

Už máte letenku? A jste ready vyrazit do města na řece Amstel?

Moudrý muž stavěl dům na skále, ten druhý byl Holanďan

Ten stavěl dům na písku nebo na blatech. Jak jistě již víte, více než polovina Nizozemského území je buď vysušená delta řeky, takže vysušená blata, nebo je to oblast kolem velkých vodních toků, takže písečné podloží. S tímto podložím je opravdu hodně těžké něco udělat. Přesto se Nizozemci nevzdávají a po staletí budují své domy na písku. Aby jim nespadly hned příští zimu, zatloukají pod ně dlouhé piloty. Pilot může být jen pár metrů hluboko ( mluvím tady tak o 5-8 metrech), nebo se může jednat o hodně problematickou oblast a tam se pak zatlouká 32 metrů dlouhý pilíř v rozmezí 80 cm. To je samozřejmě důležitá finanční položka ve stavbě domu. Nizozemci nemají sklepy, ty by jim dělaly jen problémy, ale mají domy na kůlech. Každý dům má několik desítek pilotů v zemi a na nich je pak základová deska. Ta nese celou další stavbu domu. Proto také staví domy jako z lega. Nic složitého, žádné tlusté zdi, nic extra. To vše by přidalo váhu na desku a zvýšilo by se nebezpečí, že se dům začne naklánět nebo propadat.

Domy i kancelářské budovy se v Nizozemí staví velmi účelově. Co doslouží své funkci, se prostě ihned zbourá. Země je drahá a každý čtvereční metr je 10 krát využit. Rekonstrukce naklánějícího se domu je neuvěřitelně drahá a pokud se nejedná o památku Unesco, tak ji nemá cenu zachraňovat. Zbourat a postavit nové, je mnohem ekonomičtější a efektivnější.

Ale jak si postavit nějaký malý holandský domeček? Ten si jen tak sami nepostavíte. Tady je monopol radnice a velkých firem. Celý proces začíná již rozhodnutím provincie, která obec se stane tzv. vinix-oblastí, t.j. obcí, kde se může stavět. Potom rozhoduje radnice, který polder nebo pole se zastaví novou obytnou zónou, tzv.wijkem. Tady se netroškaří a plánuje se několik desítek domů najednou. Páni radní osloví nějakou projekční kancelář a ta vyprojektuje několik typů domů...velké, malé, levné i drahé, všechno hezky dohromady v jednom wijku, ať se nikdo před nikým nepovyšuje, ani neponižuje. S projektem v ruce se osloví stavební firmy a ty pak v neskutečně krátkém čase domy vystaví. Častokrát se stává, že domy na začátku ulice jsou již hotové a lidé se pomalu do nich stěhují a konec ulice je jedna velká díra plná vody. Domy se prodávají již před zahájením výstavby, v průběhu i po dokončení. Cena se pohybuje podle zájmu zvolna nahoru a dolů. Nejlevnější je si koupit dům na papíře. Tam si můžete i vznést vlastní připomínky a přání. Později je vše už na vás samotných.

Když se dům dokončí, přijde potencionální kupec a dům si koupí. Taková samoobsluha ve stavebnictví. Žádné soboty a neděle na stavbě. Prostě chvilku počkáte a dům stojí hotov, jen se do něj nastěhovat. O kvalitě a životnosti nebudeme tady mluvit. Dům má svoji funkci: jedna generace v něm bude bydlet maximálně tak 50 let. Pak se asi zbourá.

A kolik takový dům s mini zahrádkou stojí? Ceny se pohybují od 200.000 euro výše. Za tohle máte malý domeček, tak pro pejska a kočičku někde daleko od města. Realnější je cena tak kolem 450.000 euro. To už je dům se zahrádečkou. Krásná cena, že? A kde na něj vzít a nekrást? Jednoduše. Hypotéka. V Nizozemí je hypotéka vcelku dosažitelná pro každého, kdo v daný moment pracuje a má nějaké pravidelné příjmy. Hypotéka se uzavírá na 30-40 let, mnohdy i na déle. Je překvapivé, že zde dostane hypotéku i senior v důchodu. Banka pak jen řekne, že v případě smrti je nemovitost její a hotovo. No problem, at all! Podle posledních statistik bydlí pouze 10% Nizozemců ve vlastním domě, který není zatížený ani půjčkou, ani hypotékou. Šest z deseti obyvatel Nizozemí má na svůj dům hypotéku. Zbytek bydlí v obecních nebo najemních bytech.

Pokud bydlíte v bytě, jedná se často o pavlačový dům. Nikdo přeci nechce mít společnou chodbu. Tak mají společný balkon, na který prší a sněží. V nájmu pak platí úklidovou firmu, jež uklízí schody a okolí domu. Pokud má nájemce štěstí, má malou sklepní kóji na kolo a možná brašnu s nářadím. Pokud máte byt v přízemí, bývá obyčejně o trochu dražší, ale má malou zahrádku s terásečkou.

Další možností je bydlet v domě pro seniory, tzv.55+ bydlení. Tady si můžete pronajmout byt, až když je vám více než 55 let. Domy jsou většinou uzpůsobené snížené mobilitě nájemců a v blízkosti bývá dům s pečovatelskou službou, kam se člověk při větších potížích může přestěhovat.

Je zarážející, že každý Holanďan desetkrát obrátí každé euro, ale domy se tady nedědí, ani se nedarují v rámci rodiny. Syn nebo dcera si dům buď koupí nebo jej až po smrti rodičů dědí. To už většinou mají nějaký svůj a dům rodičů se prodá. Jak jsou šetřiví, tak mne tento fakt zarazil, že tady doslova mrhají penězi ve prospěch hypotéčních bank. Ale jiný kraj, jiný mrav.

 

A jak se staví kancelářské a průmyslové budovy? Úplně stejně. Provincie udělá studii a pak se začne stavět. Do výšky toho mnoho nemohou postavit, i když by rádi chtěli. Písečné nebo jílovité podloží jim to nedovoluje. I tak v Rotterdamu pomalu vzniká cityscape s mrakodrapy. Nejvyšší zatím do provozu uvedenou budovou v Nizozemí je Maastoren Rotterdam 165m, 2009. Euromast je potom nejvyšší nizozemská vež s restaurací s celkovou výškou 186 m (Rotterdam, 1960).  Jen pro srovnání Kingdom Tower, Saudská Arabie, má 1000m a postavila ji paradoxně nizozemská firma. Tady vidíte, že stavět se dá hodně vysoko, ale co je pod budovou samotnou, to pro nás kolemjdoucí neviditelně ovlivňuje její výšku. Jen krátce odbočím, v Rotterdamu je na Wileminapier starý terminál lodní dopravy Rotterdam-New York, dnes café New York. Na začátku 20.století to byla jedna z nejvyšších budov Rotterdamu, dnes je velmi těžké ji mezi ostatními mrakodrapy najít. Vše je pomíjivé, budovy i parníky do New Yorku nám za těch posledních sto let nějak moc vyrostly.

 

A závěrem? Co si tedy v Nizozemí postavíme? Asi jen hrad z písku na pláži nebo stan v kempu. Zbytek za nás postaví developerská firma a radnice, banka dodá peníze a my musíme jen dalších 40 let pilně pracovat.

 

 

Nizozemsko zemí hrází – jak a proč se vlastně hráze staví

O Nizozemí je známo, že je zemí vody a hrází. 18,41% z celkové rozlohy pokrývá voda, t.j. delty velkých řek jako je Rýn, Maasa a Šelda, odvodňovací kanály a nepřeberné množství grachtů a stok. Když k tomu připočítáme fakt, že více než polovina území se nachází geograficky pod hladinou moře (průměrná nadmořská výška je pak pouhých  -1,2 m), je to určitě pozoruhodné, jak si Nizozemci vydobyli pro sebe kus země. Aby mohli trvale obývat většinu svého území, je země chráněna důmyslným systémem hrází – tzv. dijky. Navíc je k tomu všemu třeba neustále přitékající a podzemní vodu odčerpávat. Toto čerpání probíhá navíc  „do kopce“.

Na území Nizozemského království najdeme dva základní typy hrází, a to vodní a silniční. Vodní dijky oddělují břeh řeky nebo moře od suché země. Není vyjímkou, že řeka teče o několik metrů výše, než jsou pole či katastr obce. Pak se českému návstěvníkovi může stát, že jede autem po silnici, která vede po vnitřní straně hráze a loď pluje „nad ním“. (Tento jev lze celkem často zažít v okolí Schipolu, dálnice A4).  Z tohoto hlediska je pro Rijkswaterstaat jednodušší stavět aquadukty a tunely pro motoristy,  než mosty přes vodní toky.

 

Jiný typ ochranné hráze najdeme v obydlených oblastech. Tam je vystavěno nábřeží, tzv.kade na vnější straně dijku. V mnohých městech se tato nábřeží využívají k parkování. Je paradoxem, že nizozemská společnost neřeší možnost spadnutí auta nebo občana do vody. Většina nábřeží nemá zábradlí nebo jiné bezpečnostní opatření. Kade je jen zpevněná zeď nad vodou a končí vozovkou nebo chodníkem. Je to takový otevřený prostor „volně ve vzduchu“, alespoň pro českého motoristu. A když parkujete, záleží na Vaší řidičské schopnosti, zda své auto utopíte nebo jej elegantně odložíte na parkovišti. Pokud Vám auto spadne do vody, zavoláte ANWB a oni Vám auto za poplatek vyloví. Pak se to bere jako dopravní přestupek, takže je to ještě plus malá pokuta. Horší je to v případě, že máte v autě další spolujezce. Pokud se jedná o dospělé osoby, jsou mokří, ale dostanou se nějak z auta ven.  Problém je s malými dětmi, pevně zapnutými do bezpečnostní sedačky, která se jim stává na 99% osudnou. To je pak opravdu tragedie. Pokud si nevěříte, tak jako já, tak raději parkujte na jiné ulici, kde není voda a parkování je tak evropsky jednodušší.

Dalším z nizozemských dijků je  tzv. spící dijk „slaperdijk“. Jedná se o záložní hráz v oblasti hustě obydlených lokalit. Tento dijk se staví pro případ, že se hlavní hráz z nějakého důvodu protrhne nebo poškodí. Pak by měla tato záložní hráz vodu zadržet. Navíc je o několik metrů nižší a dělí ji od hlavní hráze minimálně jedno pole-polder, kam by se voda mohla v případě nebezpečí rozlít. V prostoru mezi hlavní hrází a spící hrází se nachází minimum obytných domů. Častokrát se zde setkáváme s krásným prostředím a každý v duchu zatouží zde bydlet, ale riziko zatopení je opravdu velké. Asi nejpatrnější spící hráze můžete vidět v oblastech Biesbosch a Hollandch Diep (okolí města Dordrecht). Tyto hráze se začaly stavět již v 15.století, kdy se několikráte stalo, že se hlavní hráz protrhla a celá oblast byla zaplavena. Holanďani dobře vědí, že vodu je opravdu těžké zastavit a natož pak nějak usměrnit.

Stavby hrází se mohou stát i sociálním projektem. Ve 20. a 30.letech 20.století, t.j. v období celosvětové krize, se nizozemská vláda rozhodla, že vystaví hráz na severu Severního Holandska – dnes Afsluitdijk, která oddělila vody dnešního jezera IJsselmeer a Severního moře. Dne 28.května 1932 byla slavnostně otevřena 32 kilometrů dlouhá hráz, která spojila města Den Oever a Harlingen a dala později možnost vzniku celé provincii Flevoland, jež se nachází ve vysušených polderech jezera IJsselmeer.  V té době se po Evropě stavěli dálnice, obranné zdi a razili tunely, aby se zaměstnali lidé a Nizozemská vláda přišla s nápadem výstavby hráze, jež spojí dvě provincie a nadále nebude třeba celou zátoku složitě objíždět.

Koncem patesátých let se pak přikročilo k výstavbě dalších hrází a vysušování jednotlivých polderů, až vznikla celá nová provincie Flevoland se správním střediskem Lelystad (město založené v roce 1967 a nazvané po hlavním projektantu Afluitdijk Cornelisu Lelym). Ale to už je jiné vyprávění.

Afluitdijk je vyprojektována tak, že by po ní měla vést nejen silnice, ale i železnice.  Zatím se NS dráhy o svůj záměr nepřihlásily a neprojevily potřebu výstavby. Na hrázi je dost místa pro dvě tratě, ale železniční síť Nizozemska s nimi v nejblišších letech nepočítá. Podle odborníků není třeba budovat nákladné železniční spojení mezi dvěmi odlehlými provinciálními městy. Autobusová doprava a osobní auto veškerý servis plně zajistí. Navíc by byla železnice vystavena nepřízni počasí a mořským bouřím, jelikož je vyprojektována na vnější straně hráze.  Místo tu je, ale zatím z něho mají prospěch jen rackové a rybáři. I tady se občas postaví něco ne zcela ekonomicky rentabilního.

Ale zpátky k hrázím...stále je jich spousta a jejich funkce je neodmyslitelná pro každého Holanďana. Po katastrofálních povodních v únoru 1953 se vláda rozhodla, že vystaví obranné hráze kolem celého pobřeží Zeelandu (samozřejmě toho Nizozemského). Tehdy si při extrémní bouři protrhly ochranné dijky a chladná voda v noci zatopila několik vesnic. Přímé oběti na životech nebyly vysoké, ale i tak to bylo varování matky přírody, co všechno je schopna lidstvu udělat...Vláda okamžitě rozhodla o výstavbě tzv. Deltawerk, systému uzavíratelných hrází na deltě řeky Šeldy.  Tak postupně vznikl systém hrází, jež uzavřely zátoky moře a proměnily je v tzv.vliet nebo jezero. Pokud si teď vezmete k ruce mapu Nizozemí, najdete na ní Veersegatdam, Oosterscheldekering, Brouwersdam a Haringvlietdam – ochranné hráze, na niž vede samozřejmě silnice a spojují tak jednotlivé ostrovy Zeelandu. Již není třeba čekat na přívoz a postupně se nechávat převážet z ostrova na ostrov, nebo celou oblast složitě objíždět přes „pevnou zem“, t.j. přes Bergen op Zoom, Roosendaal, Bredu a Dordrecht. Dnes se cesta autem po hrázích o více jak polovinu zkrátila. Každá hráz má navíc zdymadla, takže se provoz lodí neomezil a rybáři stále mohou vyplouvat na širé moře. Je pravdou, že spousta společností si postavila přístav před hrází, a tak si zkracuje čas potřebný k vyložení lodě. Pro jejich úlovky je to stejně jedno, jestli je ze dna lodi vyloví a pošlou je rovnou do mrazících boxů před nebo za hrází. Jen pro posádky lodí je celý proces rychlejší, nemusí čekat, až se zdymadlo otevře.

Tyto hráze také nečekaně vytvořily ekologický problém... do zátok, vlietů, přestala přirozeně proudit voda a začaly houfně hynout ryby. V ohrožení byly především druhy, které žijí na rozhraní slané a sladké vody. Voda za hrází se stávala pomalu více a více slanější a jednoho dne to bylo pro ryby příliš. Navíc to maximálně svědčilo planktonu a ten vytvořil neprodyšnou hustou zelenou kaši. V ten okamžik se musela otevřít záložní stavidla a celá oblast se musela propláchnout. Poté se do zdymadel přidala speciální zařízení na třídění slané a sladné vody. Tady Nizozemci aplikovali fyziku v praxi. Slaná voda je těžší a klesá ke dnu, tak ji tam odsud pumpují pryč do moře, na povrchu teče lehčí sladká voda, ta moři nevadí, a tak ji nechávají volně vytékat do moře....pro ekology a ryby je to vyřešeno, pro námořníky se protáhl pobyt ve zdymedlech cestou do vnitrozemí o několik desítek minut. Ale co jsou minuty proti zatopeným oblastem a nečekaným hmotným škodám!

Když se vrátím k řece Šeldě, tak ta dělá Nizozemcům i další starost. Ona se postupně zanáší pískem, to by pro Nizozemce nebyla až tak velká tragedie, mají svůj přístav ve Vlissingenu, kam lodě bez problému zajedou a zakotví. Ale dál proti proudu je Belgie a Šelda je jediná přístupová cesta do přístavu v Antwerpách. Ano, přesně! Proč by měli Nizozemci bagrovat řeku, když to nepotřebují a Antwerpy odčerpavájí business z Rotterdamu. Tak to také dlouhá léta bylo... lodě plující do Antwerp musely mít menší a menší ponor, na palubu si museli ve Vlissingenu najmout speciálního pilota, zaplatit a doufat ...až to Belgičany jednoho dne přestalo bavit. Dali stížnost k Evropskému soudu a ten Nizozemí nařídil, že v rámci EU spolupráce musí řeku Šeldu dostatečně vybagrovat. Nizozemci z tohoto rozhodnutí nadšením neskákali, ale zatím se vymlouvají na nedostatek bagrovacích lodí, zkušeného personálu a peněz. Inu k čemu všemu se hodí ekonomická krize. Samozřejmě jednoho dne to budou muset udělat, ale kdy, to zůstává otázkou a lodě s větším ponorem musí tak zatím kotvit v Rotterdamu.

Ale jak se taková hráz staví? Je několik způsobů, jak na to, ale uvedu jeden základní, historicky ověřený...Pokud stavíme hráz, která je zatím na suchu, je to jednodušší. Nejdříve navršíme val z jílu, potom na něj dáme síť z vrbových větví a zpevníme kameny. Talud (spád) na straně k vodě je pozvolnější a tato strana je zpevněna kameny nebo betonem, aby se nevymílala. Vnitřní stana je pokryta jen hlínou a trávou. Občas se do hráze vysazují vrby, aby odčerpávaly podzemní vodu.

Pokud stavíme hráz na břehu vodního toku, je to o mnoho složitější a většinou se jako základ používají betonové bloky ( představte si kostky pro malé děti, ale s několikanásobnými rozměry a váhou), které jeřáb pečlivě klade jednu vedle druhé. Kolem nich se později usadí písek a vytvoří hráz, která vypadá relativně přirozeně.

Jinou technologii používají Nizozemci při výstavbě přístavů nebo umělých ostovů. To pak ke slovu přijdou sací lodě, jež sají dále od břehu písek ze dna a ten pak pod tlakem stříkají na dané místo. To opakují tak dlouho, až se z vody vynoří ostrov. Ten následně zpevní molem a ochrání vrstvou betonových bloků. Tak se postupně vynořuje z vody např. Maasvlakte 2, rozšíření Europoortu Rotterdam o několik hektarů pevné půdy. Tady bych doporučila buď film na www.youtube.com nebo se přímo jet na Maasvlakte 2 podívat, centrum Futureland stojí 100% za návštěvu. Stejnou technologii uplatnili Holanďani řed lety v Dubaji, když tam Arabům stavěli poloostrovy ve tvaru zeměkoule nebo palmy. Sami Nizezemci o tomto projektu mluví jako cvičném úkolu pro vlastní přístav.

Poslední technikou, jak vytvořit a využít hráze, je vysušení polderu. Již dříve jsem se zmínila o jezeru IJsselmeer, kde část byla ohražena dijkem a následně vysušena. Pumpy odčerpaly přebytečnou vodu, na pole se nasila řepka, aby snížila obsah soli v půdě a po 5 letech se mohlo začít se stavbou města.  V případě Lelystadu se postupovalo podle tehdy nejnovějších urbanistických a sociologických studií. I noví obyvatelé města byli vybíráni podle předem daných pravidel... vzdělání, věk, zájmy. Tak vznikl unikátní vzorek populace, který byl dlouhá léta pozorován, jak se bude vyvíjet a co se s nimi stane. Takové terarium s bílými myškami na živo. Výsledky nejsou příliš pozitivní a uměle uspořádaný život lidem příliš nesvědčí. Před několika lety vláda dobrovolně přistoupila na „volný pohyb obyvatel Lelystadu“, aby se z něj nestal postrach v nizozemské populaci.

V Nizozemí nemáte horizont ohraničený kopci, ani horami, tady vidíte jen hráze a zase hráze. Mnohdy není vidět příliš daleko do kraje, protože vám ve výhledu brání nějaký ten dijk. Ani mořem se na většině míst nemůžete jako turista pokochat, jelikož jsou pláž a mořské vlny schovány za ochranným dijkem a vy musíte nejdříve vystoupit z auta, vyšplhat se nahoru a pak se teprve kochat. Na vrcholu hráze zažívá každý průměrný Holanďan stejný pocit, jako my Češi na horách.

Věřte, že celá společnost se maximálně snaží, aby prožila svůj život v suchu  a bezpečí a nohy si namočila pouze  v létě na pláži v Hoek van Holland.

 

Nizozemi je zemí vody a nesčetných kanálů

jak si s tím umí poradit!

Obecně se říká, že kdyby nizozemci nepumpovali vodu po tři dny, tak by většina jejich úzení zmizela pod vodou. Nizozemci sami o sobě  říkají, že Bůh stvořil Zemi a oni si postavili Holandsko.

Je pravda, že v holandštině existuje nepřeberné množství slov na pojmenování jednotlivých vodních toků a jejich hrází. Při překladu do češtiny se tato slova „zdrcnou“ na malou skupinku a mnohdy je český výraz  nepřesný, ale nic lepšího naše květnatá čestina neskýtá. Asi se stejným problémem by se potýkal překladatel z laponštiny při textu o sněhu. Tak se pokusím o maximálně přesné vyjádření a překlad.

 

Území Nizozemského království z více než 18% pokrývá voda, to je způsobeno tím, že se Nizozemí rozkládá v deltě hned dvou velkých evropských řek – Rýna a Maasy. Celá delta byla kdysi jednou velkou bažinou s mnohými říčními rameny, všude čvachtala voda a nebylo zde moc místa na stavbu měst. Už G.J.Caesar se u Maastrichtu rozhodl, že dál na sever to nemá cenu jít, jelikož tam jsou jen bažiny, vlhko, voda, a tak se otočil směrem na Anglii.

Nizozemci záhy přišli na efektevní metodu výstavby ochranných hrází a vysušování půdy za nimi. Pomalu vysušili blata, zúrodnili půdu a postavili první osady. I tak neustále měli problémy se spodní vodou. Tak přišli na systém odčerpávání vody pomocí větrných mlýnů. Oni sami neříkají odčerpávání nebo pumpování, ale mletí vody. Každý větrný mlýn dokázal „zvednout vodu“ maximálně o 50 centimetrů, takže jich občas potřebovali několik v řadě, aby dosáhli na hladinu řeky, která byla někdy i o několik metrů výše. A tak vznikl typický holandský venkovský kolorit – desítky větrných mlýnů. Tehdy nejvyšší stavby v krajině byly dobrými orientačními body a nikdo je nepokládal za „znečišťovatele obzoru“ jako my dnes. Ze skupiny 10 větrných mlýnů, 8 pumpovalo vodu a pouze dva byly určeny k mletí mouky. Dnes staré mlýny nahradily moderní pumpy, které je postupně vytlačily z krajiny. Pokud jako turista přijíždíte do Nizozemí od Arnhemu, musíte ujet 57 km po dálnici A15, abyste si mohli vyfotit první větrný mlýn. To by se v 18.století určitě nestalo.

 

Ale to je historie. Jak je to s vodou v dnešním Nizozemí?

Dnes je vše v rukou dvou státních organizací, a to Unie van Waterschappen a Rijkswaterstaat (dnes součást Ministerstva infreastruktury a životního prostředí). Tyto dvě organizece se dnem i nocí starají, aby voda, jež do země přiteče nebo naprší, byla v přiměřeném množství odčerpána. Aby voda neohrozila obyvatelstvo a kdyby náhodou k nějaké katastrofě přeci jen došlo, aby dokázali včas zajistit únikové cesty a odvést obyvatele do bezpečí. Samozřejmě také minimalizovat škody a zničení země. V případě nebezpečí je každý  občan dle ústavy povinnen uposlechnout jejich příkazy a podle svých možností jim pomáhat.

 

Waterschap, česky Vodohospodářská správa, funguje lokálně a je vždy vázána na určitý počet polderů. Hranice působnosti se úplně neshodují s hranicemi obcí ani provincií. Jsou dány sítí odvodných kanálů, vodních cest a dijků. Vždy se jedná o jednu ucelenou jednotku. Jinak by to asi nešlo. Představte si, že by se dělili se sousedy o hráz, ta by se protrhla skoro na hranici, jak by se asi dohadovali, kdo za to může a kdo co musí udělat. Během jejich dohad by voda v polderu stoupala a zaplavovala majetky obyvatel. Tak je to uděláno jednoduššeji, celý polder je jedna jednotka.

 

V čele každého waterschapu stojí dijskgraaf (dijkový hrabě) nebo watergraaf (vodní hrabě), ale to jen v případě, že v regionu nejsou žádné důžité dijky. Ten spolupracuje s přestavenstvem - Hoogheemraden. Členové představenstva mají ze zákona funkce a pravomoci jako radní na městském úřadě a jsou do svého úřadu voleni. Volby probíhají každé 4 roky a obyvatelé daného polderu volí jednotlivé zástupce. Zde nehraje žádnou roli politika, ale osobní image jednotlivých kandidátů. Dnes i dijksgraaf je volen na dobu 6 let. Od roku 2008 volby do waterschapu probíhají digitálně a každý, kdo se chce zúčastnit může tak učinit z domova. Nejsou tu žádné volební komise a volební místnosti.

Dnes  je v Nizozemí 25 vodohospodářských správ,  jež jsou různě velké. Ty jsou pak dohromady sdruženy do Unie van Waterschappen a samozřejmě spolupracují i s Rijkswaterstaat. Tyto jednotky jsou základními prvky tzv. poldermodelu. To znamená, že obyvatelé jednoho polderu musí společně zajistit efektivní správu hladiny vody, zajistit non-stop odčerpání přebytečné vody do sběrného kanálu, řeky nebo moře. Pod jejich správu spadá i každodenní čištění odpadních vod a zajištění potřebného množství pitné vody (rezervoáry s pitnou vodou). Dále musí pečovat o dijky (hráze), podle pořeby je opravovat, dostavovat či zvyšovat. Samozřejmě každoročně čistí všechny vodní kanály, stoky a grachty. Dříve museli ještě pečovat o větrné mlýny, jež čerpaly vodu, ale ty jsou dnes už jen památkami a patří pod ministerstvo kultury. Všechny tyto úkoly je třeba koordinovat a seznámit s nimi obyvatele polderu, případně jim přidělit úkoly (např. noční hlídky na hrázi při povodňovém nebezpečí). Samozřejmě se musí neustále starat i o přístupové cesty a cyklostezky, které nejsou ve vlastnictví obce nebo jiné organizace. Silnice musí být sjízdné a kdykoli použitelné v případě nouze. Obyvatele je standardně využívají ke své každodenní přepravě do zaměstnání či do školy.

Než stát založil vodohospodářskou zprávu a podložil její pravomoci zákony a ustanoveními, fungoval skoro stejný model na bázi dobrovolné spolupráce farmářů, nižších šlechticů a místních obyvatel v polderu. Nejstarší Waterschap uskupení je Hoogheemraadschap van Rijnland, které v roce 1255 založil  hrabě Willem II. van Holland. Tady je vidět, kolik staletí je již boj s vodou v Nizozemí organizován a regulován.

Každá aktivita a stavba něco stojí. Kde waterschap bere peníze na svoje činnosti? V Nizozemí je povinná daň z vody, která se dělí na několik podskupin. Každý obyvatel je povinnen platit daň z odpadních vod a daň z odčerpávání vody z polderu. Každá vodohospodářská správa má svůj ceník, který se každoročně mění, podle finančního plánu a počtu obyvatel. Čím více lídí na km², tím nižší cena. Čím nižší nadmořská výška, tím vyšší cena (musí se intenzivněji čerpat, postavit vyšší hráze a je v dané lokalitě větší výškový rozdíl mezi polderem a řekou). Tuto daň platí všichni obyvatelé, jež v daném místě bydlí a majitelé nemovitostí jako jsou pole, louky, průmyslové zóny, firemní pozemky. O odpuštění daně je možno požádat v případě, že Vaše příjmy jsou trvale pod hranicí životního minima. V  Nizozemí je minimum území, kde se tato daň neplatí. Jsou to především oblasti u německých hranic, kde je nadmořská výška už v plusových hodnotách a pod nohami máte pevnou zem.

Jako příklad uvedu čísla z Waterschap Hollandse Delta (jižně od Rotterdamu – např.Barendrecht, Oud Beijeland, Dordrecht, Ijsselmonde) za rok 2013. Tato správa získala na daních 137,5 milionů euro, to znamená, že každá domácnost v průměru zaplatila 248 euro za rok. T.j. € 0,68 denně nás stojí bezpečný a suchý život v okolí řeky Maasy. V této lokalitě spotřebuje  jeden obyvatel zhruba 130 litrů vody denně.

Pokud jsou příjmy, musíme zmínit i výdaje organizace. Nejsou to jsou jen platy a nájmy budov, ale i další investice:

1)      Výstavba a údržba dijků

2)      Stavba a údržba nábřeží, jezů, splavů, přehrad

3)      Péče o vodní cesty, t.j.  kanály, stoky, grachty

4)      Péče o vodní pumpy a čerpací stanice

5)      Péče o přírodní břehy a nejbližší okolí vodních ploch (pravidelné sekání trávy, čištění, prořez stromů, nutné úpravy)

6)      Hlavní péče o stav hladiny vody – tzv. péče „o suché nohy“ obyvatel

7)      Péče o čistotu vody. Zajištění pitné vody, vyčištění odpadních vod, provoz čistících stranic, rozvod a svod vody v potrubí

8)      Péče o silnice a cyklostezky ve svém vlastnictví. Údržba přístupových cest a zajištění únikových cest v případě nebezpečí.

Toto je jen v krátkosti o funkci a pozici vodohospodářské služby v nizozemské společnosti. Více lze najít na webových stránkách organizace. Další národní organizací je Rijkswaterstaat, který je součástí ministerstva infrastruktury a životního prostředí (až do roku 2010 se ministerstvo jmenovalo – ministerstvo dopravy a vody), jež bylo založeno v roce 1798 pod názvam Bureau voor der Waterstaat. Tato organizace není nijak malá, zaměstnává na 9.000 zaměstnanců a má 10 regionálních, plus několik dalších profilově specifikovaných středisek. Hranice působnosti jednotlivých regionálních center se neshoduje stoprocentně s hranicemi provincií a je stanovena podobně jako hranice vodohospodářských správ. I tady se začíná šetřit a některé provincie mají jedno středisko dohromady. Tak například středisko Noord-Nederland Rijkswaterstaat spravuje dokonce 3 provincie najednou – Groningen, Friesland a Drente. Hlavní sídlo je samozřejmě v Haagu.

 

Rijkswaterstaat má na starosti vodní i pozemní cesty. Vodní znamená hlavní vodní toky (řeky, kanály, moře, přístavy), kde se stará o údržbu a hlavně bagrování naplaveného písku, opravuje hráze a zabezpečuje sběr dat pro bezpečnou plavbu. Samozřejmě neustále sleduje hladinu vody a včas hlásí případná povodňová či ekologická nebezpečí. Koordinuje lodní a silniční dopravu – časové harmonogramy otevírání mostů, výstavby nových tunelů či dalších aktivit zasahujících do plynulého provozu.

V silniční dopravě má na starosti výstavbu a údržbu dálnic A, silnic 1.třídy – tzv.Rijkswegen N, výstavby mostů, tunelů, akvaduktů atd. I zde zajisťuje plynulost dopravy, sbírá data o hustotě silničního provozu a posléze reguluje dopravní zácpy.

Tato organizacetaké neustále  pracuje na vylepšení a zefektivnění obecných životních podmínek, působení dopravy na obyvatelstvo a plynulosti všech druhů dopravy. Vypracovává strategické plány úniku v případě katastrov. Kotroluje a shromažduje data o všech dijcích, kanálech a vodních tocích. V případě katastrofy vyhlašuje stav ohrožení a organizuje záchranné akce na celostátní úrovni. V tento moment má Rijkswaterstaat neomezené pravomoci a všichni jsou povinni je uposlechnout.

Jen pro ilustraci, jaké katastrofy mohou Nizozemí potkat: protržení hráze, nadměrný přítok vody z tajícího sněhu v Alpách a místní čerpací stanice ji nestačí odčerpávat do moře, extrémní vzedmutí mořské hladiny/mořská bouře a vzedmutí hladiny řek proti proudu, požár nějaké z továren (např. Shell), požár vrtu na zemní plyn atd. Možná Vás napadnou další, ale lepší na to ani nemyslet. Je jen jediná celosvětově diskutovaná živelná katastrofa, které se Nizozemci nebojí... a to je zvyšování hladin světových moří. Prý jen zvýší dijky a je to vyřešené!

Na závěr bych pro zjednodušení pole působnosti Rijkswaterstaatu shrnula do třech základních oblastí:

1.       Správa a výstavba silniční sítě (dnes je hustota dálnic zhruba čtverec 20 x 20 km, jsou vzájemně propojené)

2.       Správa sítě splavných toků pro vodní dopravu

3.       Správa sítě páteřních odvodňovacích kanálů

 

Slovníček pojmů užitých v textu:

Polder – území obehnané hrází a vysušené, dnes obydlené nebo se zemědělským využitím

Dijk – hráz oddělující nejčastěji vodní tok a polder. Vyskytují se i dijky oddělující dva poldery od sebe, tzv. spící hráze.

Dijksgraaf – správce jedné waterschap , dříve se jednalo o nižšího šlechtice. Překlad hrabě na dijku

Watergraaf – správce jedné waterschap, stejné jako dijksgraaf, jen tato oblast nemá žádný důležitý dijk, jedná se třeba o oblast kolem řek nebo za dunami moře. Překlad hrabě na vodě.

Waterschap – vodohospodářská správa

Gracht – vodní kanál, sloužící k odvodnění polderu, nejčastěji se tento název používá ve městech.

Sloot, stoka – odvodňovací kanál, nebývá hluboký.

Kanál – uměle vytvořený kanál buď na odvádění vody nebo na propojení dvou řek

Rijkswaterstaat – ministerstvo vody, nejvyšší státní organizace na správu a koordinaci dopravy a vody.

Nizozemské školství

                V očích každého průměrného českého studenta se může nizozemské školství zdát mnohem lepší a pohodovější, ale otázkou zůstává, co se člověk za tolik let strávených ve školní lavici naučí. Holandské školství je mnohem uvolněnější a prostupnější. Nabízí každému tisíce šancí a bezpočet možností přestupovat mezi jednotlivými úrovněmi i studijními zaměřeními. Když vám něco nejde, přestoupíte na nižší úroveň, pak se třeba zlepšíte a studijně rozjedete a můžete v dalším školním roce udělat zkoušku a přestoupit na úroveň vyšší. Studium si můžete různě kombinovat a hledat si tu nejoptimálnější cestu. Po několika letech z vás bude to, co jste si přáli. Pomalu nebo rychle získáte „ diplom“, to je holandské slovo  pro všechny typy osvědčení a vysvědčení. Vytrvalost a ono vysokoškolské „uchodit to“, přinese nakonec kýžený výsledek.

                Navíc nesmíme zapomínat, že každý student pro školu představuje balíček peněz, jež si bude škola po celý školní rok náležitě hýčkat. Možná před závěrečnými zkouškami se se svým balíčkem peněz rozloučí, aby to neuškodilo její image. Přeci jen vysoké počty úspěšně složených zkoušek lákají více dalších studentů. A příjde tak do školního rozpočtu více peněz.

 

Školy nejsou nijak malinkaté, jak jsme zvyklí v české kotlině. Malá škola čítá okolo 1.500 studentů a průměrná má více než 2.000. Výjímkou nejsou školy o 3.000 a více žácích. Tam už je každý student jen studijní číslo a učitel není schopen si jej nebo ji zapamatovat. Pak už se ve sborovně neřeší ono známé: Jak je na tom u tebe ten Novák (tedy tady spíše ten Jong)? Tady učitel vidí jen masu studentů, ta se navíc každý kvartál mění a není tudíž třeba si je pamatovat.

I studenti se nezatěžují si pamatovat své vyučující celým jménem. Jelikož novodobá nizozemština užívá formy vykaní velmi sporadicky, je učitel často jen Cees nebo Tamara. Jaké mají příjmení či akademický titul, to nikoho nezajímá. Bohužel. Takhle zaniká respekt k vyučujícímu a žák může skoro všechno. Můj otec kdysi říkal: „ ty vole jde v pohodě říci, ale Vy vole nezní vůbec dobře!“  Tahle věta vám určitě pomůže domalovat obrázek nizozemské vyučovací hodiny, když si k tomu ještě přidáte fakt, že každý student postupuje samostaně, svým tempem, a učitel je pouze konzultant a poradce...máte jasný obrázek. Navíc každá učebnice má převážně doplňovací cvičení a vzadu klíč. Co dělá standardní student? Pilně opisuje z klíče. Proč by se namáhal, když cílem je mít vyplněná cvičení. Někdy je učebnice doplněna e-learningem. Tam se pak neomezeně kliká myší, dokud cvičení není vyplněné. Kdy a kde se studenti něco naučí je mi i po tolika letech ve školství záhadou.

Jednu věc nizozemské školy nemají... a to jsou přestávky mezi předměty. Ale řešení existuje, protože se studenti musí přemístit mezi učebnou A a B. Učitelé rovněž. Takže ke konci hodiny si balí své věci už tak 5 minut před koncem a zvolna odcházejí, do další hodiny dorazí s 5 a více minutovým zpožděním. Na rtech mají standardní větu: „sem musel dodělat něco v matice, ne? A vyšlapat ty patra, vy máte výtah!“  Žádná omluva za pozdní příchod, učitel má být vlastně rád, že na jeho hodinu vůbec dorazil. Když to tak počítám, tak klasická hodina má 50 minut, ale odečteme-li 5 minut na konci a 5 minut na začátku, je jen 40ti minutová. Jen učitel přebíhá ze třídy do třídy jako blázen, aby byl na místě včas. Co kdyby si žáci šli stěžovat, že přišel do hodiny pozdě.

Testy a zkoušky jsou předem naplánované, a tak studenta nečeká žádné překvapení. Na začátku každého čtvrtletí dostane každý student detailní rozpis látky a testů. Nepřipadá v úvahu, že by studenta potkal nečekaný testík nebo zkoušení. Pohoda! Známkovací škála je také širší. V Nizozemí se používá známkovaní od 1-10, kdy 10 je známka nejvyšší a odpovídá znalostem na 100%. Je zcela běžné, že z testu dostanete 5,2 nebo 7,2. V tom prvním případě jste v testu neuspěli a máte nedostatečnou, v druhé mátě hezkou známku. Ambice studentů nesahají příliš vysoko. Známka 5,5 dokonale stačí. ( To je hned nad hranicí úspěšného zvládnutí látky). Na druhou stranu známku 10 dostanete jen párkrát za život, někdo možná nikdy.

A jak je nizozemské školství postavené? Do školy se nastupuje v den dovršení 4.narozenin. Takže žádný slavnostní nástup do školy, jako známe my. Prostě přijdete v průběhu školního roku. První dva roky se více méně podobají české mateřské škole. Děti si ve škole zvykají na určité povinnosti a studijní navyky. Ve škole si spíše hrají, ale nespí tam jako v české školce. Také je rodiče nemohou vzít domů „poo“. Od 6 let, tzv. groep 3, začíná výuka jako u nás v první třídě – čtení, psaní, počítání. Tady je jedna velká odlišnost způsobena konstrukcí jazyka, děti se neučí číst po písmenkách ( Máma mele – tohle všichni známe), ale po slovech. De fakto se od začátku učí krátká slova, jak vypadají a jak je správně přečíst. Později k nim přidávají delší a delší slova, až nakonec jsou schopni přečíst cokoli. Psát se učí až později, nikoli současně s písmenky.  Postupně se předávají i další předměty a v 10/11 letech končí své základní vzdělání a odchází na střední školu, do tzv. brugklas. Třída, kde jsou pro všechny předměty stále stejné, a student má čas si zvyknout na určitou formu samostudia a vyššího tempa. Na základě výsledků v brugklase, se pak rozejdou do různých úrovní studia – vwo (gymnázium, atheneum, trvá 6 let), havo (trvá 5 let), vmbo (trvá 4 roky). Tento studijní směr se ještě dělí na onderbouw (mladší studenti, první 2 roky včetně brugklasu) a bovenbouw (starší studenti, další roky). Celé studium je zakončeno státní zkoužkou. Ta je pouze písemná a koná se v květnu a červnu se studenti dozví výsledky. Státní zkouška je ze 7 a více předmětů a je založena na znalostech, co se studenti naučili za uplynulá léta. Pro mnohé  je to velký šok, protože tady není žádný klíč k řešením, a tak minimálně 25% zkoušku nebo její část opakuje.

Dále mohou studenti pokračovat na mbo/vakschool – profilová škola nabízející určité povolání, obdoba čekých odborných škol a učilišť. Absolventi vwo mohou pokračovat na HBO (vyšší odborná škola) nebo univerzitě. Nikam se nedělají přijímací zkoušky, pouze vstupní pohovor o motivaci studenta. Na vysokou školu přijímají studenta podle studijních výsledků. Pokud se určitý studijní obor na univerzitě přihlásí příliš mnoho studentů, studenti se losují. Všichni mají stejnou šanci náhody.

Samozřejmě student může svoje štěstí zkusit další rok znovu nebo zkusit přípravný ročník a podobně. Systém vzdělávání je velmi otevřený a vede přes něj buď přímá a krátká cesta nebo cesta klikaká a kombinovaná, ale ta je o několik let delší.

Musím se také zmínit o studiu pro cizince a přistěhovalce. V tomto směru musím nizozemské školství pochválit. Pro cizince mají speciální školy, kde se vyučuje nizozemština a společenské vědy spojené s procesem Inburgering (naturalizace). Každý cizinec přicházející ze země mimo EU je povinnen do 10 let složit jazykovou zkoušku z nizozemštiny a nizozemské kultury. Občané EU tuto zkoušku dělat nemusí. Na druhou stranu jsou pro ně jazykové kurzy za peníze (ostatní je mají buď zcela zdarma nebo za symbolický poplatek) a musí čekat na konci pořadníku na volné místo v kurzu. I tady se v posledních letech šetří a kursů je méně a méně. Pro děti přistěhovalců jsou ve velkých městech otevřeny ISK třídy. Kde více než 50% vyučovacích hodin zabírá nizozemština- het Nederlands. Každý rok se mohou přihlásit ke zkoužce z NT2 (Nederlands als Twede taal, nizozemština jako druhý jazyk) a po úspěšném složení mohou pokračovat na standardní škole.

 

V těchto třídách je velmi zajímavé učit, protože ve třídě je 15 studentů a 15 národností světa. V ISK třídách jsem rok učila angličtinu. Představte si hodinu konverzace na téma počasí. Jaký je podle vás teplý a krásný den? Odpovídá studentka z Ghany: Když prší a je je 40 stupňů. Student z ruské Sibiře: Když svítí sluníčko je 15 stupňů, když není sníh. Studentka z Ghany se nesměle zeptá: A co je sníh?. Nastává složité vysvětlování ve všech jazycích světa. No úplný Babylon. Nakonec všichni rezignují a Ženja to rozsvítí hláškou: Počkej do zimy a koukni se na Eurosport, tam to uvidíš. A je to!

O škole a životě studentů by se dal napsat nejeden román, ale v nejlepším se má přestat. Pokud jste zvědaví , můžete se přihlásit na letní jazykový kurz nebo si zažádat o studijní grand do Nizozemí.