jak sehnat brigádu v Nizozemí

Tady je krátká odpověď na dotaz jedné čtenářky mého blogu.

Od května 2007 lze v Nizozemsku pracovat v rámci pravidel Evropské unie, není tedy třeba podstoupit proces tzv. Inburgering nebo požadavek tzv. Verblijfdokument (dokument zajišťující pobyt v Nizozemí). Co je třeba – burgersnummer , obdoba českého rodného čísla. O to se dá jednoduše zažádat na finančním úřadě Nizozemska – Belastingdienst. V rámci EU by oba úřady měly nějak spolupracovat a vyrovnat na konci finančního roku jednotlivé přeplatky. (*Moje zkušenost je, že spolu nejsou stále propojeny a je třeba uplatnit  daňové přiznání v obou zemích nezávisle na sebe. Je to i výhodnější. Pro úřad práce lze obě aktivity spojit, potom je počítají dohromady).

Brigáda se dá najít na různých adresách. Jde o to, co by  člověk chtěl dělat. V létě je velká šance na brigádu na překladišti ovoce a zeleniny v Barendrechtu. Zaměstnanci, většinou nejsou holandského původu, jedou na dovolenou a firmy hledají dočasný záskok. V tomto prostředí se člověk neprocvičí příliš v nizozemštině, ale v jiných evropských jazycích.... práce je většinou na směny a po směně lze procvičit svoji nizozemštinu jinde. Firmy většinou nezajištují ubytování a další zázemí.

Pro další info mne můžete kontaktovat na bstroosnijder@centrum.cz nebo na www.stedenbandbarendrecht.nl

 

Co bylo dřív: Nizozemská vlajka nebo trikolóra?

Všichni jistě víte, že nizozemská vlajka má 3 vodorovné, stejně široké pruhy. Nahoře je jasně červený, pod ním je čistě bílý a dole je kobaltově modrý. Tato vlajka je symbolem jednoty, samostatnosti a sounáležitosti Nizomenského království. Vlajka byla oficiálně přijata ústavním zákonem z roku 1937, kde byly popsány její barvy a rozměr byl stanovem pouze poměrem stran 2 : 3. Tzv. Vlaggenwet je  vůbec nejkratší zákon, který kdy nizozemský panovník podepsal. Má jen jednu řádku.

„ De kleuren van de vlag van het Koningrijk der Nederlanden zijn rood, wit en blauw.“ (královna Wilhemína, 19.2.1937)

Historie nizozemské vlajky se začala psát již v roce 1572, v dobách tzv. Osmdesátileté války. Tehdy severní nizozemské provincie pod vedením Wiléma Oranžského povstaly proti španělské nadvládě. Tehdy  byla ale barevná kombinace trochu jiná – oranžová, bílá a modrá. Oranžovou použil Wilém Oranžský podle svého jména, ale záhy ji námořníci změnili na červenou. Důvodů uvedli hned několik – červená je na moři lépe vidět, oranžová rychle bledne a navíc obarvit plátno na oranžovou barvu je velmi drahé, červené barvivo je levnější. Inu Holanďané. Za vším hledej peníze!

 

Tak se začaly použít dvě varianty vlajky – na moři s červeným pruhem a na souši s oranžovým. Pokud se podíváte na historická plátna ze 16. a 17. století, uvidíte na nich lodě s různými barevnými kombinacemi nizozemské vlajky. Na konci Osmdesátileté války (1648) Nizozemci mluví o své „Oranjevlag“, jež je ale již s červeným pruhem. A tak oranžový pruh zůstal jen výsadou panovníků z rodu Oranje  a stal se tzv. Prinsenvlag. V roce 1796 Generální stavy (nizozemský parlament) rozhodl, že se bude používat pouze jedna jediná vlajka a to s červeným pruhem.  Žádná jiná varianta nebyla přípustná, oranžová byla výslovně zakázána.

Tímto vznikla vlajka jako symbol nezávislosti a demokracie, první republikánská trikolora na světě. Jako symbol svobody dala základ všem dalším povstaleckým vlajkám a trikolórám. Podle ní vznikla snad nejznámější trikolóra francouzské revoluce. Podle nizozemské vlajky vytvořil ruský car Petr Veliký ruskou vlajku – jen červenou umístil až dolů. Podle ní tvořili slovanští obrozenci v 19.století svoje národní vlajky... dnes trikolórové barvy najdeme na slovenské, slovinské, srbské i chorvatské vlajce. A jakou barevnou kombinaci má ta česká??? Samozřejmě, bílo-červeno-modrá.

Ale zpět do Nizozemského království a jejich vlajce.  Od roku 1937 má vlajka kodifikované vlastnosti a je jen jedna pro použítí na moři, souši i pro panovníka. Přesto k ní občas přídávají Nizozemci oranžový praporec (wimpel). Ten se používá pouze v přímém spojení dané události a královské rodiny... např. královniny narozeniny, narozeniny dalších členů královské rodiny, návštěva královny/korunního prince atd.

 

Od roku 1980 existují také pevně stanovená pravidla použití vlajky a instrukce jejího rozvinutí a svinutí.  Vlajky mohou konstatně vlát nad státními budovami jako je Rijskmuzeum, ministerstva, parlament atd. Nad královskými paláci vlaje vlajka pouze v přítomnosti panovníka. Během roku je pak několik dat, kdy by měly vlajky zavlát po celé zemi, a to:

31.1/1.2.              Narozeniny královny Beatrix, s oranžovým praporcem

27.4./28.4.          Narozeniny prince van Oranje Wiléma Alexandra (od 30.4.2013 krále), s oranžovým praporcem

29.4./30.4.          Koninginnedag (od 2014 zrušeno), s oranžovým praporcem

4.5.                        Národní den smutku/ Uctění památky padlých, 18:00 do 21:10 na půl žerdi

5.5.                        Den osvobození

9.5.                        Den Evropy, společně s vlajkou EU

17.5/18.5.           narozeniny princezny Maximy (od 30.4.2013 královny), s oranžovým praporcem

Poslední sobota v červnu            Den nizozemských válečných veteránů

15.8/16.8.           formální konec Druhé světové války

3.úterý v září     otevření parlamentu – opening van de Staten-Generaal, pouze v Den Haagu

7.12/8.12.           narozeniny princezny Amalie, (od 30.4.2013 korunní princezna), s oranžovým praporcem

15.12/16.12.       Den království – Koninkrijksdag

 

Pokud nastanou další příležitosti zvláštního významu, vlajka se vyvěsí podle instrukcí. V tomto případě se jedná o královské svatby, pohřby, korunovace či státní návštěvy.

Podle protokolu, by vlajka neměla viset přes noc venku. Správně by se měla vyvěsit s ranním úsvitem a se soumrakem opět svěsit. Vlajka se nesmí dotknout země. Státní vlajka není součást standardní výzdoby, a proto by neměla být na školních aktovkách, jako výzdoba pokoje či na sportovním náčíní. Pokud vlajka visí společně s jinými, náleží jí místo napravo (stojíme-li zády k vlajkám). Pokud jsou vlajky tři, národní visí uprostřed.

Složit vlajku má také svá pevně stanovená pravidla. Inu jednou z barev je bílá a vlajka je vždy někde uložena, takže se nesmí bílá umazat. Dáme si malé cvičení ve skládání vlajky Nizozemského království.

1.       Připravíme se, samozřejmě potřebujeme pomocníka. Naše vlajka stále visí na žerdi. Pomalu ji spustíme a hlídáme, aby se nedotkla země.

2.       Na protilehlých koncích vlajku uchopíme jednou rukou na švu bílé a červené. Druhou rukou uchopíme šev modré a bílé.

3.       Vlajku složíme jako reporelo, do písmene Z. Tak je bílé pole uvnitř.

4.       Červené pole umístíme nahoru, potom ji na 2x přeložíme, tak se modrá dostane nahoru. Konec s úpony nebo zašivkou na žerď jsou nahoře celé složené vlajky.

5.       Vlajku uložíme na vhodné místo.

 

 

 

 

 

 

 

Nizozemské umění

Nizozemské umění

 

Často si klademe otázku, co je nizozemské a co je vlámské umění. Pro odpověď si musíme jít až do historie a náboženských rozdílů a směrů na historickém území Nizozemska.

Ačkoliv Jan van Eyck a jeho následovníci působili ve Flandrech (dnešní Belgie), bývají většinou považováni za nizozemské malíře. Do té doby jednotná kultura se již ve středověku začala vyvíjet značně odlišně a od poloviny 16.století mluvíme o rozdělění na jižní – katolickou a severní-protestantskou část. Od té doby se umění jižního Nizozemí pro odlišení od severního začalo označovat jako vlámské.

Nejznámnějším představitelem vlámského  malířství 14.století je Jan van Eyck (1390-1441), který se narodil v Maastrichtu a zemřel v Bruggách (Belgie). O jeho životě příliš nevíme, ale je jisté, že určité období působil v Haagu jako dvorský malíř a portrétista, později odešel na jih, do Belgie. Asi nejznámnějším plátnem van  Eycka je Svatba Arnilfiniů (k vidění v National Gallery Londýn). Obraz je ve skutečnosti dvojpoprtrétem mladého páru a okamžiku jejich zásnub. I tento moment je parodox, jelikož obraz byl velice drahý a málokdo si mohl dovolit nechat vymalovat svoji dceru v okamžiku jejích zásnub. Dalším přínosem obrazu je zachycení dobové módy a kultury bydlení. Nad zrcadlem je letopočet 1434 a celá scéna zobrazuje prolínání dvorské kultury a střízlivého městského stylu ranně kapitalistické společnosti.

Dalším mistrem štětce a symboliky je Hieronymus Bosch (1450-1516). Jeho obrazy jsou plné symboliky a dnes vše, co obrazy zachycují a vyjadřují,  plně nechápeme. H.Bosch se narodil roku 1450 v Severním Brabandu ve městě Den Hertogenbosch (Den Bosch) a tam také 1516 zemřel. Několik obrazů bylo namalováno pro katedrálu St.Jan v Den Boschi, ale v období obrazoborectví byly většinou zničeny. Většina pláten se týká náboženské tématiky a je spjato s katolickou církví.

H.Bosch pravděpodobně namaloval obraz Posledního soudu, který je dnes k vidění ve Vídni (Galerie der Akademie der Künste). Na střední a pravé desce vidíme velké množství detailů a převládá zde chaos, který přiřkl H.Bosch pouze peklu. Na levé desce, podle přání objednavatele krále Filipa, je ráj a tam panuje řád. V oblacích sedí Bůh Otec a pod ním bojuje zlo s dobrem. Paže  Ježiše Krista symbolizují váhy spravedlnosti a pak už zbývá jen pohled na lidstvo a jejich hříchy. Lidé jsou tím nejkrutějším způsobem mučeni a masakrováni. Nikde není úniku: lidé jsou nabodáváni a opékáni, rozemíláni a pronásledováni ptáky se špičatými zobáky či odsouzeni k absurdním činům. Rozdíl mezi peklem a rájem nemohl být výraznější. Ráj má strukturu a je prostě nudný. Žádný hororový výjev.

Noční hlídka (Rijksmuseum Amsterdam, 379 x 453cm) od mistra Rembrandta van Rijn (1606-1669) představuje překročení uměleckých hranic par excellence, jak formálně, tak i ikonograficky. Rembrandt zde zachycuje nejen skupinovou  fotografii (dala by se přirovnat k dnešní školní fotografii), ale i  historii. V dnešní době by již tolik zakázek neměl, jelikož většinu jeho děl by nahradila pasová nebo skupinová fotografie.

Označení Rembrandtova obrazu Noční hlídka je vlastně nepřesné, jelikož nezachycuje žádný noční výjev. Na obraze vidíme setninu setníka F.B.Cocqa a jeho poručíka W.van Ruytenburcha. Obraz vznikl na objednávku a každá osoba musela zaplatit určitou částku. Podle sumy, kterou dotyčný zaplatil, je na obraze namalován. Více peněz, větší postava a více vpředu. Finálně je na obraze více osob, než kolik jich za portrét zaplatilo. Celkový dojem z obrazu je trochu chaotický a nerealistický. V porovnání se skupinovými portréty té doby nevypadá Noční hlídka příliš reprezentativně. Skupina je nejednotně oblečena  a každý stojí, kde chce (pdle toho, kolik zaplatil). Prý existovaly menší kopie o velikosti velké fotografie pro každého platícího zákazníka.

Vincent van Gogh (1853-1890) byl vyjímečný malíř a blázen. Maloval neotřelé motivy krajiny, bytové interiéry i portréty. Za svého života prodal pouze jeden jediný obraz, i když jich namaloval více než 700. Nikdo jej neznal a nikdo si u něj nic neobjednával. Aby na sebe upoutal pozornost, jednoho dne si uřízl spodní část ucha. Jediným jeho finančním mecenášem byl jeho bratr Theo.

Obraz Ložnice v Arles (Rijksmuseum, Amsterdam) byl změněn přes noc z optimisticky laděného interiéru na prostor jednoduše a klidně, až příliš prostě, barevně laděný. V dopise bratrovi napsal: ...je tady zlomená červeň podlahy, jedovatá chrómová žluť židle a krvavě rudá pokrývka na posteli... Vincent byl za svůj život díky svým halucinacím několikrát hospitalizován na psychiatrii a dlouhodobě léčen. Umělecký svět jej, bohužel, pochopil a docenil až po jeho smrti. Obraz s Mečíky překonal v roce 1987 všechny rekordy a byl prodán za 49 milionů  liber.

 

Ne všechna umělacká díla jsou k vidění v nizozemských a světových galeriích, některá jsou součástí soukrommých sbírek. Ale i tak v Nizozemí můžeme navštívit pár instuticí, kde se Mistry minulých století můžeme pokochat. Asi nejlepší by bylo začít v Amsterdamu v Rijksmuseu, kde je od 14.4.2013 k vidění na 8.000 uměleckých děl ve více než 80 nově zrekonstruovaných sálech. Rijksmuseum bylo dlouhá léta uzavřeno z důvodů generální rekonstrukce a světově proslulá díla se tísnila v bočním křídle. Koncem března 2013 se konala v ulicích Amsterdamu neobvyklá akce, kdy se ve speciálním „kufru“ stěhovala Rembrandtova Noční hlídka. Její rozměry a váha ( 337 kg) nedovolily, aby byla přemístěna vnitřními chodbami, a tak byl zhotoven speciální vozík-kufr a obraz se stěhoval po ulici. Všichni se obávali deště a silného větru, ale naštěstí počasí této neobvyklé akci přálo.

Rijksmuseum nazvalo několik sálů „ Eregalerij“ (čestná galerie), kde visí všichni z top 10 nizozemského malířství ... Jan van Eyck, Jan Vermeer, Rembrandt van Rijn a další. Nejen museum žije znovuotevřením, ale i celý Amsterdam se snaží o P.R. muzea. Nejznámější nizozemský obchodní dům Bijenkorf (obdoba anglického The Harrod´s) vyzdobil své výlohy v duchu uměleckých sbírek muzea a královna Beatrix je slavnostně 15.dubna 2013 odhalila. Vše zve k návštěvě  a nabízí nevšední umělecké zažitky. Rijksmuzeum najdeme na ulici Museumstraat 1, 1071 CJ Amdsterdam nebo se můžeme virtulně pokochat na www.rijksmuseum.nl .

 

Hned přes náměstí stojí další významná galerie – Van Gogh Museum, jež je výhradně věnováno dílům Vincenta van Gogha (1853-1890). Tato galerie nabízí nejucelenější sbírku jeho děl a vše je vkusně a edukativně doprovázeno popisem jeho soukromého života, jež měl nezanedbatelný vliv na jeho tvorbu. Více informací najdete na www.vangoghmuseum.nl

 

Když už jsme se pokochali galeriemi v Amsterdamu, můžeme vlakem vyrazit do Den Haagu, kde najdeme  druhou nejznámější galerii země Mauritshuis. Ta bohužel na více než rok uzavřela své dveře, aby uvnitř mohla nerušeně proběhnout důkladná modernizace a rekonstrukce historické budovy. Nejznámější plátna se „přestěhovala“ do městského muzea, t.j. jen přes ulici. Zbytek se dočasně ubytoval ve skladech. Mauritshuis je především domov děl Jana Vermeera a jeho „Dívka s perlou“ se stala před lety oficiálním logem galerie. Mauritshuis se nachází v těsném sousedství parlamentu a Haagského hófu. Tak se můžeme pokochat nejen uměním uvnitř, ale i architekturou budov a i trochu nasát atmosféru vládních orgánů. Více o sbírkách a možnostech návstěvy najdeme na www.mauritshuis.nl. V tento moment si nemohu odpustit informaci o manželce bratra prince Maurice (česky Mořice). V té době se na Haagském dvoře pohybovala česká princezna Markéta, o které se říkalo, že do Nizozemí přineska kulturu a dvorské mravy. Už tehdy Češi nenápadně ovlivňovali vývoj v Evropě.

 

Zbytek dojmů z nizozemského umění a kultury nechám na vás, ať navštívíte sami tuto zem a uděláte si sami obrázek o mistrech štětce a pera. Jejich plátna rovněž visí ve Vídni, Londýně či v New Yorku.