Moudrý muž stavěl dům na skále, ten druhý byl Holanďan

Ten stavěl dům na písku nebo na blatech. Jak jistě již víte, více než polovina Nizozemského území je buď vysušená delta řeky, takže vysušená blata, nebo je to oblast kolem velkých vodních toků, takže písečné podloží. S tímto podložím je opravdu hodně těžké něco udělat. Přesto se Nizozemci nevzdávají a po staletí budují své domy na písku. Aby jim nespadly hned příští zimu, zatloukají pod ně dlouhé piloty. Pilot může být jen pár metrů hluboko ( mluvím tady tak o 5-8 metrech), nebo se může jednat o hodně problematickou oblast a tam se pak zatlouká 32 metrů dlouhý pilíř v rozmezí 80 cm. To je samozřejmě důležitá finanční položka ve stavbě domu. Nizozemci nemají sklepy, ty by jim dělaly jen problémy, ale mají domy na kůlech. Každý dům má několik desítek pilotů v zemi a na nich je pak základová deska. Ta nese celou další stavbu domu. Proto také staví domy jako z lega. Nic složitého, žádné tlusté zdi, nic extra. To vše by přidalo váhu na desku a zvýšilo by se nebezpečí, že se dům začne naklánět nebo propadat.

Domy i kancelářské budovy se v Nizozemí staví velmi účelově. Co doslouží své funkci, se prostě ihned zbourá. Země je drahá a každý čtvereční metr je 10 krát využit. Rekonstrukce naklánějícího se domu je neuvěřitelně drahá a pokud se nejedná o památku Unesco, tak ji nemá cenu zachraňovat. Zbourat a postavit nové, je mnohem ekonomičtější a efektivnější.

Ale jak si postavit nějaký malý holandský domeček? Ten si jen tak sami nepostavíte. Tady je monopol radnice a velkých firem. Celý proces začíná již rozhodnutím provincie, která obec se stane tzv. vinix-oblastí, t.j. obcí, kde se může stavět. Potom rozhoduje radnice, který polder nebo pole se zastaví novou obytnou zónou, tzv.wijkem. Tady se netroškaří a plánuje se několik desítek domů najednou. Páni radní osloví nějakou projekční kancelář a ta vyprojektuje několik typů domů...velké, malé, levné i drahé, všechno hezky dohromady v jednom wijku, ať se nikdo před nikým nepovyšuje, ani neponižuje. S projektem v ruce se osloví stavební firmy a ty pak v neskutečně krátkém čase domy vystaví. Častokrát se stává, že domy na začátku ulice jsou již hotové a lidé se pomalu do nich stěhují a konec ulice je jedna velká díra plná vody. Domy se prodávají již před zahájením výstavby, v průběhu i po dokončení. Cena se pohybuje podle zájmu zvolna nahoru a dolů. Nejlevnější je si koupit dům na papíře. Tam si můžete i vznést vlastní připomínky a přání. Později je vše už na vás samotných.

Když se dům dokončí, přijde potencionální kupec a dům si koupí. Taková samoobsluha ve stavebnictví. Žádné soboty a neděle na stavbě. Prostě chvilku počkáte a dům stojí hotov, jen se do něj nastěhovat. O kvalitě a životnosti nebudeme tady mluvit. Dům má svoji funkci: jedna generace v něm bude bydlet maximálně tak 50 let. Pak se asi zbourá.

A kolik takový dům s mini zahrádkou stojí? Ceny se pohybují od 200.000 euro výše. Za tohle máte malý domeček, tak pro pejska a kočičku někde daleko od města. Realnější je cena tak kolem 450.000 euro. To už je dům se zahrádečkou. Krásná cena, že? A kde na něj vzít a nekrást? Jednoduše. Hypotéka. V Nizozemí je hypotéka vcelku dosažitelná pro každého, kdo v daný moment pracuje a má nějaké pravidelné příjmy. Hypotéka se uzavírá na 30-40 let, mnohdy i na déle. Je překvapivé, že zde dostane hypotéku i senior v důchodu. Banka pak jen řekne, že v případě smrti je nemovitost její a hotovo. No problem, at all! Podle posledních statistik bydlí pouze 10% Nizozemců ve vlastním domě, který není zatížený ani půjčkou, ani hypotékou. Šest z deseti obyvatel Nizozemí má na svůj dům hypotéku. Zbytek bydlí v obecních nebo najemních bytech.

Pokud bydlíte v bytě, jedná se často o pavlačový dům. Nikdo přeci nechce mít společnou chodbu. Tak mají společný balkon, na který prší a sněží. V nájmu pak platí úklidovou firmu, jež uklízí schody a okolí domu. Pokud má nájemce štěstí, má malou sklepní kóji na kolo a možná brašnu s nářadím. Pokud máte byt v přízemí, bývá obyčejně o trochu dražší, ale má malou zahrádku s terásečkou.

Další možností je bydlet v domě pro seniory, tzv.55+ bydlení. Tady si můžete pronajmout byt, až když je vám více než 55 let. Domy jsou většinou uzpůsobené snížené mobilitě nájemců a v blízkosti bývá dům s pečovatelskou službou, kam se člověk při větších potížích může přestěhovat.

Je zarážející, že každý Holanďan desetkrát obrátí každé euro, ale domy se tady nedědí, ani se nedarují v rámci rodiny. Syn nebo dcera si dům buď koupí nebo jej až po smrti rodičů dědí. To už většinou mají nějaký svůj a dům rodičů se prodá. Jak jsou šetřiví, tak mne tento fakt zarazil, že tady doslova mrhají penězi ve prospěch hypotéčních bank. Ale jiný kraj, jiný mrav.

 

A jak se staví kancelářské a průmyslové budovy? Úplně stejně. Provincie udělá studii a pak se začne stavět. Do výšky toho mnoho nemohou postavit, i když by rádi chtěli. Písečné nebo jílovité podloží jim to nedovoluje. I tak v Rotterdamu pomalu vzniká cityscape s mrakodrapy. Nejvyšší zatím do provozu uvedenou budovou v Nizozemí je Maastoren Rotterdam 165m, 2009. Euromast je potom nejvyšší nizozemská vež s restaurací s celkovou výškou 186 m (Rotterdam, 1960).  Jen pro srovnání Kingdom Tower, Saudská Arabie, má 1000m a postavila ji paradoxně nizozemská firma. Tady vidíte, že stavět se dá hodně vysoko, ale co je pod budovou samotnou, to pro nás kolemjdoucí neviditelně ovlivňuje její výšku. Jen krátce odbočím, v Rotterdamu je na Wileminapier starý terminál lodní dopravy Rotterdam-New York, dnes café New York. Na začátku 20.století to byla jedna z nejvyšších budov Rotterdamu, dnes je velmi těžké ji mezi ostatními mrakodrapy najít. Vše je pomíjivé, budovy i parníky do New Yorku nám za těch posledních sto let nějak moc vyrostly.

 

A závěrem? Co si tedy v Nizozemí postavíme? Asi jen hrad z písku na pláži nebo stan v kempu. Zbytek za nás postaví developerská firma a radnice, banka dodá peníze a my musíme jen dalších 40 let pilně pracovat.

 

 

Nizozemsko zemí hrází – jak a proč se vlastně hráze staví

O Nizozemí je známo, že je zemí vody a hrází. 18,41% z celkové rozlohy pokrývá voda, t.j. delty velkých řek jako je Rýn, Maasa a Šelda, odvodňovací kanály a nepřeberné množství grachtů a stok. Když k tomu připočítáme fakt, že více než polovina území se nachází geograficky pod hladinou moře (průměrná nadmořská výška je pak pouhých  -1,2 m), je to určitě pozoruhodné, jak si Nizozemci vydobyli pro sebe kus země. Aby mohli trvale obývat většinu svého území, je země chráněna důmyslným systémem hrází – tzv. dijky. Navíc je k tomu všemu třeba neustále přitékající a podzemní vodu odčerpávat. Toto čerpání probíhá navíc  „do kopce“.

Na území Nizozemského království najdeme dva základní typy hrází, a to vodní a silniční. Vodní dijky oddělují břeh řeky nebo moře od suché země. Není vyjímkou, že řeka teče o několik metrů výše, než jsou pole či katastr obce. Pak se českému návstěvníkovi může stát, že jede autem po silnici, která vede po vnitřní straně hráze a loď pluje „nad ním“. (Tento jev lze celkem často zažít v okolí Schipolu, dálnice A4).  Z tohoto hlediska je pro Rijkswaterstaat jednodušší stavět aquadukty a tunely pro motoristy,  než mosty přes vodní toky.

 

Jiný typ ochranné hráze najdeme v obydlených oblastech. Tam je vystavěno nábřeží, tzv.kade na vnější straně dijku. V mnohých městech se tato nábřeží využívají k parkování. Je paradoxem, že nizozemská společnost neřeší možnost spadnutí auta nebo občana do vody. Většina nábřeží nemá zábradlí nebo jiné bezpečnostní opatření. Kade je jen zpevněná zeď nad vodou a končí vozovkou nebo chodníkem. Je to takový otevřený prostor „volně ve vzduchu“, alespoň pro českého motoristu. A když parkujete, záleží na Vaší řidičské schopnosti, zda své auto utopíte nebo jej elegantně odložíte na parkovišti. Pokud Vám auto spadne do vody, zavoláte ANWB a oni Vám auto za poplatek vyloví. Pak se to bere jako dopravní přestupek, takže je to ještě plus malá pokuta. Horší je to v případě, že máte v autě další spolujezce. Pokud se jedná o dospělé osoby, jsou mokří, ale dostanou se nějak z auta ven.  Problém je s malými dětmi, pevně zapnutými do bezpečnostní sedačky, která se jim stává na 99% osudnou. To je pak opravdu tragedie. Pokud si nevěříte, tak jako já, tak raději parkujte na jiné ulici, kde není voda a parkování je tak evropsky jednodušší.

Dalším z nizozemských dijků je  tzv. spící dijk „slaperdijk“. Jedná se o záložní hráz v oblasti hustě obydlených lokalit. Tento dijk se staví pro případ, že se hlavní hráz z nějakého důvodu protrhne nebo poškodí. Pak by měla tato záložní hráz vodu zadržet. Navíc je o několik metrů nižší a dělí ji od hlavní hráze minimálně jedno pole-polder, kam by se voda mohla v případě nebezpečí rozlít. V prostoru mezi hlavní hrází a spící hrází se nachází minimum obytných domů. Častokrát se zde setkáváme s krásným prostředím a každý v duchu zatouží zde bydlet, ale riziko zatopení je opravdu velké. Asi nejpatrnější spící hráze můžete vidět v oblastech Biesbosch a Hollandch Diep (okolí města Dordrecht). Tyto hráze se začaly stavět již v 15.století, kdy se několikráte stalo, že se hlavní hráz protrhla a celá oblast byla zaplavena. Holanďani dobře vědí, že vodu je opravdu těžké zastavit a natož pak nějak usměrnit.

Stavby hrází se mohou stát i sociálním projektem. Ve 20. a 30.letech 20.století, t.j. v období celosvětové krize, se nizozemská vláda rozhodla, že vystaví hráz na severu Severního Holandska – dnes Afsluitdijk, která oddělila vody dnešního jezera IJsselmeer a Severního moře. Dne 28.května 1932 byla slavnostně otevřena 32 kilometrů dlouhá hráz, která spojila města Den Oever a Harlingen a dala později možnost vzniku celé provincii Flevoland, jež se nachází ve vysušených polderech jezera IJsselmeer.  V té době se po Evropě stavěli dálnice, obranné zdi a razili tunely, aby se zaměstnali lidé a Nizozemská vláda přišla s nápadem výstavby hráze, jež spojí dvě provincie a nadále nebude třeba celou zátoku složitě objíždět.

Koncem patesátých let se pak přikročilo k výstavbě dalších hrází a vysušování jednotlivých polderů, až vznikla celá nová provincie Flevoland se správním střediskem Lelystad (město založené v roce 1967 a nazvané po hlavním projektantu Afluitdijk Cornelisu Lelym). Ale to už je jiné vyprávění.

Afluitdijk je vyprojektována tak, že by po ní měla vést nejen silnice, ale i železnice.  Zatím se NS dráhy o svůj záměr nepřihlásily a neprojevily potřebu výstavby. Na hrázi je dost místa pro dvě tratě, ale železniční síť Nizozemska s nimi v nejblišších letech nepočítá. Podle odborníků není třeba budovat nákladné železniční spojení mezi dvěmi odlehlými provinciálními městy. Autobusová doprava a osobní auto veškerý servis plně zajistí. Navíc by byla železnice vystavena nepřízni počasí a mořským bouřím, jelikož je vyprojektována na vnější straně hráze.  Místo tu je, ale zatím z něho mají prospěch jen rackové a rybáři. I tady se občas postaví něco ne zcela ekonomicky rentabilního.

Ale zpátky k hrázím...stále je jich spousta a jejich funkce je neodmyslitelná pro každého Holanďana. Po katastrofálních povodních v únoru 1953 se vláda rozhodla, že vystaví obranné hráze kolem celého pobřeží Zeelandu (samozřejmě toho Nizozemského). Tehdy si při extrémní bouři protrhly ochranné dijky a chladná voda v noci zatopila několik vesnic. Přímé oběti na životech nebyly vysoké, ale i tak to bylo varování matky přírody, co všechno je schopna lidstvu udělat...Vláda okamžitě rozhodla o výstavbě tzv. Deltawerk, systému uzavíratelných hrází na deltě řeky Šeldy.  Tak postupně vznikl systém hrází, jež uzavřely zátoky moře a proměnily je v tzv.vliet nebo jezero. Pokud si teď vezmete k ruce mapu Nizozemí, najdete na ní Veersegatdam, Oosterscheldekering, Brouwersdam a Haringvlietdam – ochranné hráze, na niž vede samozřejmě silnice a spojují tak jednotlivé ostrovy Zeelandu. Již není třeba čekat na přívoz a postupně se nechávat převážet z ostrova na ostrov, nebo celou oblast složitě objíždět přes „pevnou zem“, t.j. přes Bergen op Zoom, Roosendaal, Bredu a Dordrecht. Dnes se cesta autem po hrázích o více jak polovinu zkrátila. Každá hráz má navíc zdymadla, takže se provoz lodí neomezil a rybáři stále mohou vyplouvat na širé moře. Je pravdou, že spousta společností si postavila přístav před hrází, a tak si zkracuje čas potřebný k vyložení lodě. Pro jejich úlovky je to stejně jedno, jestli je ze dna lodi vyloví a pošlou je rovnou do mrazících boxů před nebo za hrází. Jen pro posádky lodí je celý proces rychlejší, nemusí čekat, až se zdymadlo otevře.

Tyto hráze také nečekaně vytvořily ekologický problém... do zátok, vlietů, přestala přirozeně proudit voda a začaly houfně hynout ryby. V ohrožení byly především druhy, které žijí na rozhraní slané a sladké vody. Voda za hrází se stávala pomalu více a více slanější a jednoho dne to bylo pro ryby příliš. Navíc to maximálně svědčilo planktonu a ten vytvořil neprodyšnou hustou zelenou kaši. V ten okamžik se musela otevřít záložní stavidla a celá oblast se musela propláchnout. Poté se do zdymadel přidala speciální zařízení na třídění slané a sladné vody. Tady Nizozemci aplikovali fyziku v praxi. Slaná voda je těžší a klesá ke dnu, tak ji tam odsud pumpují pryč do moře, na povrchu teče lehčí sladká voda, ta moři nevadí, a tak ji nechávají volně vytékat do moře....pro ekology a ryby je to vyřešeno, pro námořníky se protáhl pobyt ve zdymedlech cestou do vnitrozemí o několik desítek minut. Ale co jsou minuty proti zatopeným oblastem a nečekaným hmotným škodám!

Když se vrátím k řece Šeldě, tak ta dělá Nizozemcům i další starost. Ona se postupně zanáší pískem, to by pro Nizozemce nebyla až tak velká tragedie, mají svůj přístav ve Vlissingenu, kam lodě bez problému zajedou a zakotví. Ale dál proti proudu je Belgie a Šelda je jediná přístupová cesta do přístavu v Antwerpách. Ano, přesně! Proč by měli Nizozemci bagrovat řeku, když to nepotřebují a Antwerpy odčerpavájí business z Rotterdamu. Tak to také dlouhá léta bylo... lodě plující do Antwerp musely mít menší a menší ponor, na palubu si museli ve Vlissingenu najmout speciálního pilota, zaplatit a doufat ...až to Belgičany jednoho dne přestalo bavit. Dali stížnost k Evropskému soudu a ten Nizozemí nařídil, že v rámci EU spolupráce musí řeku Šeldu dostatečně vybagrovat. Nizozemci z tohoto rozhodnutí nadšením neskákali, ale zatím se vymlouvají na nedostatek bagrovacích lodí, zkušeného personálu a peněz. Inu k čemu všemu se hodí ekonomická krize. Samozřejmě jednoho dne to budou muset udělat, ale kdy, to zůstává otázkou a lodě s větším ponorem musí tak zatím kotvit v Rotterdamu.

Ale jak se taková hráz staví? Je několik způsobů, jak na to, ale uvedu jeden základní, historicky ověřený...Pokud stavíme hráz, která je zatím na suchu, je to jednodušší. Nejdříve navršíme val z jílu, potom na něj dáme síť z vrbových větví a zpevníme kameny. Talud (spád) na straně k vodě je pozvolnější a tato strana je zpevněna kameny nebo betonem, aby se nevymílala. Vnitřní stana je pokryta jen hlínou a trávou. Občas se do hráze vysazují vrby, aby odčerpávaly podzemní vodu.

Pokud stavíme hráz na břehu vodního toku, je to o mnoho složitější a většinou se jako základ používají betonové bloky ( představte si kostky pro malé děti, ale s několikanásobnými rozměry a váhou), které jeřáb pečlivě klade jednu vedle druhé. Kolem nich se později usadí písek a vytvoří hráz, která vypadá relativně přirozeně.

Jinou technologii používají Nizozemci při výstavbě přístavů nebo umělých ostovů. To pak ke slovu přijdou sací lodě, jež sají dále od břehu písek ze dna a ten pak pod tlakem stříkají na dané místo. To opakují tak dlouho, až se z vody vynoří ostrov. Ten následně zpevní molem a ochrání vrstvou betonových bloků. Tak se postupně vynořuje z vody např. Maasvlakte 2, rozšíření Europoortu Rotterdam o několik hektarů pevné půdy. Tady bych doporučila buď film na www.youtube.com nebo se přímo jet na Maasvlakte 2 podívat, centrum Futureland stojí 100% za návštěvu. Stejnou technologii uplatnili Holanďani řed lety v Dubaji, když tam Arabům stavěli poloostrovy ve tvaru zeměkoule nebo palmy. Sami Nizezemci o tomto projektu mluví jako cvičném úkolu pro vlastní přístav.

Poslední technikou, jak vytvořit a využít hráze, je vysušení polderu. Již dříve jsem se zmínila o jezeru IJsselmeer, kde část byla ohražena dijkem a následně vysušena. Pumpy odčerpaly přebytečnou vodu, na pole se nasila řepka, aby snížila obsah soli v půdě a po 5 letech se mohlo začít se stavbou města.  V případě Lelystadu se postupovalo podle tehdy nejnovějších urbanistických a sociologických studií. I noví obyvatelé města byli vybíráni podle předem daných pravidel... vzdělání, věk, zájmy. Tak vznikl unikátní vzorek populace, který byl dlouhá léta pozorován, jak se bude vyvíjet a co se s nimi stane. Takové terarium s bílými myškami na živo. Výsledky nejsou příliš pozitivní a uměle uspořádaný život lidem příliš nesvědčí. Před několika lety vláda dobrovolně přistoupila na „volný pohyb obyvatel Lelystadu“, aby se z něj nestal postrach v nizozemské populaci.

V Nizozemí nemáte horizont ohraničený kopci, ani horami, tady vidíte jen hráze a zase hráze. Mnohdy není vidět příliš daleko do kraje, protože vám ve výhledu brání nějaký ten dijk. Ani mořem se na většině míst nemůžete jako turista pokochat, jelikož jsou pláž a mořské vlny schovány za ochranným dijkem a vy musíte nejdříve vystoupit z auta, vyšplhat se nahoru a pak se teprve kochat. Na vrcholu hráze zažívá každý průměrný Holanďan stejný pocit, jako my Češi na horách.

Věřte, že celá společnost se maximálně snaží, aby prožila svůj život v suchu  a bezpečí a nohy si namočila pouze  v létě na pláži v Hoek van Holland.

 

Nizozemi je zemí vody a nesčetných kanálů

jak si s tím umí poradit!

Obecně se říká, že kdyby nizozemci nepumpovali vodu po tři dny, tak by většina jejich úzení zmizela pod vodou. Nizozemci sami o sobě  říkají, že Bůh stvořil Zemi a oni si postavili Holandsko.

Je pravda, že v holandštině existuje nepřeberné množství slov na pojmenování jednotlivých vodních toků a jejich hrází. Při překladu do češtiny se tato slova „zdrcnou“ na malou skupinku a mnohdy je český výraz  nepřesný, ale nic lepšího naše květnatá čestina neskýtá. Asi se stejným problémem by se potýkal překladatel z laponštiny při textu o sněhu. Tak se pokusím o maximálně přesné vyjádření a překlad.

 

Území Nizozemského království z více než 18% pokrývá voda, to je způsobeno tím, že se Nizozemí rozkládá v deltě hned dvou velkých evropských řek – Rýna a Maasy. Celá delta byla kdysi jednou velkou bažinou s mnohými říčními rameny, všude čvachtala voda a nebylo zde moc místa na stavbu měst. Už G.J.Caesar se u Maastrichtu rozhodl, že dál na sever to nemá cenu jít, jelikož tam jsou jen bažiny, vlhko, voda, a tak se otočil směrem na Anglii.

Nizozemci záhy přišli na efektevní metodu výstavby ochranných hrází a vysušování půdy za nimi. Pomalu vysušili blata, zúrodnili půdu a postavili první osady. I tak neustále měli problémy se spodní vodou. Tak přišli na systém odčerpávání vody pomocí větrných mlýnů. Oni sami neříkají odčerpávání nebo pumpování, ale mletí vody. Každý větrný mlýn dokázal „zvednout vodu“ maximálně o 50 centimetrů, takže jich občas potřebovali několik v řadě, aby dosáhli na hladinu řeky, která byla někdy i o několik metrů výše. A tak vznikl typický holandský venkovský kolorit – desítky větrných mlýnů. Tehdy nejvyšší stavby v krajině byly dobrými orientačními body a nikdo je nepokládal za „znečišťovatele obzoru“ jako my dnes. Ze skupiny 10 větrných mlýnů, 8 pumpovalo vodu a pouze dva byly určeny k mletí mouky. Dnes staré mlýny nahradily moderní pumpy, které je postupně vytlačily z krajiny. Pokud jako turista přijíždíte do Nizozemí od Arnhemu, musíte ujet 57 km po dálnici A15, abyste si mohli vyfotit první větrný mlýn. To by se v 18.století určitě nestalo.

 

Ale to je historie. Jak je to s vodou v dnešním Nizozemí?

Dnes je vše v rukou dvou státních organizací, a to Unie van Waterschappen a Rijkswaterstaat (dnes součást Ministerstva infreastruktury a životního prostředí). Tyto dvě organizece se dnem i nocí starají, aby voda, jež do země přiteče nebo naprší, byla v přiměřeném množství odčerpána. Aby voda neohrozila obyvatelstvo a kdyby náhodou k nějaké katastrofě přeci jen došlo, aby dokázali včas zajistit únikové cesty a odvést obyvatele do bezpečí. Samozřejmě také minimalizovat škody a zničení země. V případě nebezpečí je každý  občan dle ústavy povinnen uposlechnout jejich příkazy a podle svých možností jim pomáhat.

 

Waterschap, česky Vodohospodářská správa, funguje lokálně a je vždy vázána na určitý počet polderů. Hranice působnosti se úplně neshodují s hranicemi obcí ani provincií. Jsou dány sítí odvodných kanálů, vodních cest a dijků. Vždy se jedná o jednu ucelenou jednotku. Jinak by to asi nešlo. Představte si, že by se dělili se sousedy o hráz, ta by se protrhla skoro na hranici, jak by se asi dohadovali, kdo za to může a kdo co musí udělat. Během jejich dohad by voda v polderu stoupala a zaplavovala majetky obyvatel. Tak je to uděláno jednoduššeji, celý polder je jedna jednotka.

 

V čele každého waterschapu stojí dijskgraaf (dijkový hrabě) nebo watergraaf (vodní hrabě), ale to jen v případě, že v regionu nejsou žádné důžité dijky. Ten spolupracuje s přestavenstvem - Hoogheemraden. Členové představenstva mají ze zákona funkce a pravomoci jako radní na městském úřadě a jsou do svého úřadu voleni. Volby probíhají každé 4 roky a obyvatelé daného polderu volí jednotlivé zástupce. Zde nehraje žádnou roli politika, ale osobní image jednotlivých kandidátů. Dnes i dijksgraaf je volen na dobu 6 let. Od roku 2008 volby do waterschapu probíhají digitálně a každý, kdo se chce zúčastnit může tak učinit z domova. Nejsou tu žádné volební komise a volební místnosti.

Dnes  je v Nizozemí 25 vodohospodářských správ,  jež jsou různě velké. Ty jsou pak dohromady sdruženy do Unie van Waterschappen a samozřejmě spolupracují i s Rijkswaterstaat. Tyto jednotky jsou základními prvky tzv. poldermodelu. To znamená, že obyvatelé jednoho polderu musí společně zajistit efektivní správu hladiny vody, zajistit non-stop odčerpání přebytečné vody do sběrného kanálu, řeky nebo moře. Pod jejich správu spadá i každodenní čištění odpadních vod a zajištění potřebného množství pitné vody (rezervoáry s pitnou vodou). Dále musí pečovat o dijky (hráze), podle pořeby je opravovat, dostavovat či zvyšovat. Samozřejmě každoročně čistí všechny vodní kanály, stoky a grachty. Dříve museli ještě pečovat o větrné mlýny, jež čerpaly vodu, ale ty jsou dnes už jen památkami a patří pod ministerstvo kultury. Všechny tyto úkoly je třeba koordinovat a seznámit s nimi obyvatele polderu, případně jim přidělit úkoly (např. noční hlídky na hrázi při povodňovém nebezpečí). Samozřejmě se musí neustále starat i o přístupové cesty a cyklostezky, které nejsou ve vlastnictví obce nebo jiné organizace. Silnice musí být sjízdné a kdykoli použitelné v případě nouze. Obyvatele je standardně využívají ke své každodenní přepravě do zaměstnání či do školy.

Než stát založil vodohospodářskou zprávu a podložil její pravomoci zákony a ustanoveními, fungoval skoro stejný model na bázi dobrovolné spolupráce farmářů, nižších šlechticů a místních obyvatel v polderu. Nejstarší Waterschap uskupení je Hoogheemraadschap van Rijnland, které v roce 1255 založil  hrabě Willem II. van Holland. Tady je vidět, kolik staletí je již boj s vodou v Nizozemí organizován a regulován.

Každá aktivita a stavba něco stojí. Kde waterschap bere peníze na svoje činnosti? V Nizozemí je povinná daň z vody, která se dělí na několik podskupin. Každý obyvatel je povinnen platit daň z odpadních vod a daň z odčerpávání vody z polderu. Každá vodohospodářská správa má svůj ceník, který se každoročně mění, podle finančního plánu a počtu obyvatel. Čím více lídí na km², tím nižší cena. Čím nižší nadmořská výška, tím vyšší cena (musí se intenzivněji čerpat, postavit vyšší hráze a je v dané lokalitě větší výškový rozdíl mezi polderem a řekou). Tuto daň platí všichni obyvatelé, jež v daném místě bydlí a majitelé nemovitostí jako jsou pole, louky, průmyslové zóny, firemní pozemky. O odpuštění daně je možno požádat v případě, že Vaše příjmy jsou trvale pod hranicí životního minima. V  Nizozemí je minimum území, kde se tato daň neplatí. Jsou to především oblasti u německých hranic, kde je nadmořská výška už v plusových hodnotách a pod nohami máte pevnou zem.

Jako příklad uvedu čísla z Waterschap Hollandse Delta (jižně od Rotterdamu – např.Barendrecht, Oud Beijeland, Dordrecht, Ijsselmonde) za rok 2013. Tato správa získala na daních 137,5 milionů euro, to znamená, že každá domácnost v průměru zaplatila 248 euro za rok. T.j. € 0,68 denně nás stojí bezpečný a suchý život v okolí řeky Maasy. V této lokalitě spotřebuje  jeden obyvatel zhruba 130 litrů vody denně.

Pokud jsou příjmy, musíme zmínit i výdaje organizace. Nejsou to jsou jen platy a nájmy budov, ale i další investice:

1)      Výstavba a údržba dijků

2)      Stavba a údržba nábřeží, jezů, splavů, přehrad

3)      Péče o vodní cesty, t.j.  kanály, stoky, grachty

4)      Péče o vodní pumpy a čerpací stanice

5)      Péče o přírodní břehy a nejbližší okolí vodních ploch (pravidelné sekání trávy, čištění, prořez stromů, nutné úpravy)

6)      Hlavní péče o stav hladiny vody – tzv. péče „o suché nohy“ obyvatel

7)      Péče o čistotu vody. Zajištění pitné vody, vyčištění odpadních vod, provoz čistících stranic, rozvod a svod vody v potrubí

8)      Péče o silnice a cyklostezky ve svém vlastnictví. Údržba přístupových cest a zajištění únikových cest v případě nebezpečí.

Toto je jen v krátkosti o funkci a pozici vodohospodářské služby v nizozemské společnosti. Více lze najít na webových stránkách organizace. Další národní organizací je Rijkswaterstaat, který je součástí ministerstva infrastruktury a životního prostředí (až do roku 2010 se ministerstvo jmenovalo – ministerstvo dopravy a vody), jež bylo založeno v roce 1798 pod názvam Bureau voor der Waterstaat. Tato organizace není nijak malá, zaměstnává na 9.000 zaměstnanců a má 10 regionálních, plus několik dalších profilově specifikovaných středisek. Hranice působnosti jednotlivých regionálních center se neshoduje stoprocentně s hranicemi provincií a je stanovena podobně jako hranice vodohospodářských správ. I tady se začíná šetřit a některé provincie mají jedno středisko dohromady. Tak například středisko Noord-Nederland Rijkswaterstaat spravuje dokonce 3 provincie najednou – Groningen, Friesland a Drente. Hlavní sídlo je samozřejmě v Haagu.

 

Rijkswaterstaat má na starosti vodní i pozemní cesty. Vodní znamená hlavní vodní toky (řeky, kanály, moře, přístavy), kde se stará o údržbu a hlavně bagrování naplaveného písku, opravuje hráze a zabezpečuje sběr dat pro bezpečnou plavbu. Samozřejmě neustále sleduje hladinu vody a včas hlásí případná povodňová či ekologická nebezpečí. Koordinuje lodní a silniční dopravu – časové harmonogramy otevírání mostů, výstavby nových tunelů či dalších aktivit zasahujících do plynulého provozu.

V silniční dopravě má na starosti výstavbu a údržbu dálnic A, silnic 1.třídy – tzv.Rijkswegen N, výstavby mostů, tunelů, akvaduktů atd. I zde zajisťuje plynulost dopravy, sbírá data o hustotě silničního provozu a posléze reguluje dopravní zácpy.

Tato organizacetaké neustále  pracuje na vylepšení a zefektivnění obecných životních podmínek, působení dopravy na obyvatelstvo a plynulosti všech druhů dopravy. Vypracovává strategické plány úniku v případě katastrov. Kotroluje a shromažduje data o všech dijcích, kanálech a vodních tocích. V případě katastrofy vyhlašuje stav ohrožení a organizuje záchranné akce na celostátní úrovni. V tento moment má Rijkswaterstaat neomezené pravomoci a všichni jsou povinni je uposlechnout.

Jen pro ilustraci, jaké katastrofy mohou Nizozemí potkat: protržení hráze, nadměrný přítok vody z tajícího sněhu v Alpách a místní čerpací stanice ji nestačí odčerpávat do moře, extrémní vzedmutí mořské hladiny/mořská bouře a vzedmutí hladiny řek proti proudu, požár nějaké z továren (např. Shell), požár vrtu na zemní plyn atd. Možná Vás napadnou další, ale lepší na to ani nemyslet. Je jen jediná celosvětově diskutovaná živelná katastrofa, které se Nizozemci nebojí... a to je zvyšování hladin světových moří. Prý jen zvýší dijky a je to vyřešené!

Na závěr bych pro zjednodušení pole působnosti Rijkswaterstaatu shrnula do třech základních oblastí:

1.       Správa a výstavba silniční sítě (dnes je hustota dálnic zhruba čtverec 20 x 20 km, jsou vzájemně propojené)

2.       Správa sítě splavných toků pro vodní dopravu

3.       Správa sítě páteřních odvodňovacích kanálů

 

Slovníček pojmů užitých v textu:

Polder – území obehnané hrází a vysušené, dnes obydlené nebo se zemědělským využitím

Dijk – hráz oddělující nejčastěji vodní tok a polder. Vyskytují se i dijky oddělující dva poldery od sebe, tzv. spící hráze.

Dijksgraaf – správce jedné waterschap , dříve se jednalo o nižšího šlechtice. Překlad hrabě na dijku

Watergraaf – správce jedné waterschap, stejné jako dijksgraaf, jen tato oblast nemá žádný důležitý dijk, jedná se třeba o oblast kolem řek nebo za dunami moře. Překlad hrabě na vodě.

Waterschap – vodohospodářská správa

Gracht – vodní kanál, sloužící k odvodnění polderu, nejčastěji se tento název používá ve městech.

Sloot, stoka – odvodňovací kanál, nebývá hluboký.

Kanál – uměle vytvořený kanál buď na odvádění vody nebo na propojení dvou řek

Rijkswaterstaat – ministerstvo vody, nejvyšší státní organizace na správu a koordinaci dopravy a vody.

Nizozemské školství

                V očích každého průměrného českého studenta se může nizozemské školství zdát mnohem lepší a pohodovější, ale otázkou zůstává, co se člověk za tolik let strávených ve školní lavici naučí. Holandské školství je mnohem uvolněnější a prostupnější. Nabízí každému tisíce šancí a bezpočet možností přestupovat mezi jednotlivými úrovněmi i studijními zaměřeními. Když vám něco nejde, přestoupíte na nižší úroveň, pak se třeba zlepšíte a studijně rozjedete a můžete v dalším školním roce udělat zkoušku a přestoupit na úroveň vyšší. Studium si můžete různě kombinovat a hledat si tu nejoptimálnější cestu. Po několika letech z vás bude to, co jste si přáli. Pomalu nebo rychle získáte „ diplom“, to je holandské slovo  pro všechny typy osvědčení a vysvědčení. Vytrvalost a ono vysokoškolské „uchodit to“, přinese nakonec kýžený výsledek.

                Navíc nesmíme zapomínat, že každý student pro školu představuje balíček peněz, jež si bude škola po celý školní rok náležitě hýčkat. Možná před závěrečnými zkouškami se se svým balíčkem peněz rozloučí, aby to neuškodilo její image. Přeci jen vysoké počty úspěšně složených zkoušek lákají více dalších studentů. A příjde tak do školního rozpočtu více peněz.

 

Školy nejsou nijak malinkaté, jak jsme zvyklí v české kotlině. Malá škola čítá okolo 1.500 studentů a průměrná má více než 2.000. Výjímkou nejsou školy o 3.000 a více žácích. Tam už je každý student jen studijní číslo a učitel není schopen si jej nebo ji zapamatovat. Pak už se ve sborovně neřeší ono známé: Jak je na tom u tebe ten Novák (tedy tady spíše ten Jong)? Tady učitel vidí jen masu studentů, ta se navíc každý kvartál mění a není tudíž třeba si je pamatovat.

I studenti se nezatěžují si pamatovat své vyučující celým jménem. Jelikož novodobá nizozemština užívá formy vykaní velmi sporadicky, je učitel často jen Cees nebo Tamara. Jaké mají příjmení či akademický titul, to nikoho nezajímá. Bohužel. Takhle zaniká respekt k vyučujícímu a žák může skoro všechno. Můj otec kdysi říkal: „ ty vole jde v pohodě říci, ale Vy vole nezní vůbec dobře!“  Tahle věta vám určitě pomůže domalovat obrázek nizozemské vyučovací hodiny, když si k tomu ještě přidáte fakt, že každý student postupuje samostaně, svým tempem, a učitel je pouze konzultant a poradce...máte jasný obrázek. Navíc každá učebnice má převážně doplňovací cvičení a vzadu klíč. Co dělá standardní student? Pilně opisuje z klíče. Proč by se namáhal, když cílem je mít vyplněná cvičení. Někdy je učebnice doplněna e-learningem. Tam se pak neomezeně kliká myší, dokud cvičení není vyplněné. Kdy a kde se studenti něco naučí je mi i po tolika letech ve školství záhadou.

Jednu věc nizozemské školy nemají... a to jsou přestávky mezi předměty. Ale řešení existuje, protože se studenti musí přemístit mezi učebnou A a B. Učitelé rovněž. Takže ke konci hodiny si balí své věci už tak 5 minut před koncem a zvolna odcházejí, do další hodiny dorazí s 5 a více minutovým zpožděním. Na rtech mají standardní větu: „sem musel dodělat něco v matice, ne? A vyšlapat ty patra, vy máte výtah!“  Žádná omluva za pozdní příchod, učitel má být vlastně rád, že na jeho hodinu vůbec dorazil. Když to tak počítám, tak klasická hodina má 50 minut, ale odečteme-li 5 minut na konci a 5 minut na začátku, je jen 40ti minutová. Jen učitel přebíhá ze třídy do třídy jako blázen, aby byl na místě včas. Co kdyby si žáci šli stěžovat, že přišel do hodiny pozdě.

Testy a zkoušky jsou předem naplánované, a tak studenta nečeká žádné překvapení. Na začátku každého čtvrtletí dostane každý student detailní rozpis látky a testů. Nepřipadá v úvahu, že by studenta potkal nečekaný testík nebo zkoušení. Pohoda! Známkovací škála je také širší. V Nizozemí se používá známkovaní od 1-10, kdy 10 je známka nejvyšší a odpovídá znalostem na 100%. Je zcela běžné, že z testu dostanete 5,2 nebo 7,2. V tom prvním případě jste v testu neuspěli a máte nedostatečnou, v druhé mátě hezkou známku. Ambice studentů nesahají příliš vysoko. Známka 5,5 dokonale stačí. ( To je hned nad hranicí úspěšného zvládnutí látky). Na druhou stranu známku 10 dostanete jen párkrát za život, někdo možná nikdy.

A jak je nizozemské školství postavené? Do školy se nastupuje v den dovršení 4.narozenin. Takže žádný slavnostní nástup do školy, jako známe my. Prostě přijdete v průběhu školního roku. První dva roky se více méně podobají české mateřské škole. Děti si ve škole zvykají na určité povinnosti a studijní navyky. Ve škole si spíše hrají, ale nespí tam jako v české školce. Také je rodiče nemohou vzít domů „poo“. Od 6 let, tzv. groep 3, začíná výuka jako u nás v první třídě – čtení, psaní, počítání. Tady je jedna velká odlišnost způsobena konstrukcí jazyka, děti se neučí číst po písmenkách ( Máma mele – tohle všichni známe), ale po slovech. De fakto se od začátku učí krátká slova, jak vypadají a jak je správně přečíst. Později k nim přidávají delší a delší slova, až nakonec jsou schopni přečíst cokoli. Psát se učí až později, nikoli současně s písmenky.  Postupně se předávají i další předměty a v 10/11 letech končí své základní vzdělání a odchází na střední školu, do tzv. brugklas. Třída, kde jsou pro všechny předměty stále stejné, a student má čas si zvyknout na určitou formu samostudia a vyššího tempa. Na základě výsledků v brugklase, se pak rozejdou do různých úrovní studia – vwo (gymnázium, atheneum, trvá 6 let), havo (trvá 5 let), vmbo (trvá 4 roky). Tento studijní směr se ještě dělí na onderbouw (mladší studenti, první 2 roky včetně brugklasu) a bovenbouw (starší studenti, další roky). Celé studium je zakončeno státní zkoužkou. Ta je pouze písemná a koná se v květnu a červnu se studenti dozví výsledky. Státní zkouška je ze 7 a více předmětů a je založena na znalostech, co se studenti naučili za uplynulá léta. Pro mnohé  je to velký šok, protože tady není žádný klíč k řešením, a tak minimálně 25% zkoušku nebo její část opakuje.

Dále mohou studenti pokračovat na mbo/vakschool – profilová škola nabízející určité povolání, obdoba čekých odborných škol a učilišť. Absolventi vwo mohou pokračovat na HBO (vyšší odborná škola) nebo univerzitě. Nikam se nedělají přijímací zkoušky, pouze vstupní pohovor o motivaci studenta. Na vysokou školu přijímají studenta podle studijních výsledků. Pokud se určitý studijní obor na univerzitě přihlásí příliš mnoho studentů, studenti se losují. Všichni mají stejnou šanci náhody.

Samozřejmě student může svoje štěstí zkusit další rok znovu nebo zkusit přípravný ročník a podobně. Systém vzdělávání je velmi otevřený a vede přes něj buď přímá a krátká cesta nebo cesta klikaká a kombinovaná, ale ta je o několik let delší.

Musím se také zmínit o studiu pro cizince a přistěhovalce. V tomto směru musím nizozemské školství pochválit. Pro cizince mají speciální školy, kde se vyučuje nizozemština a společenské vědy spojené s procesem Inburgering (naturalizace). Každý cizinec přicházející ze země mimo EU je povinnen do 10 let složit jazykovou zkoušku z nizozemštiny a nizozemské kultury. Občané EU tuto zkoušku dělat nemusí. Na druhou stranu jsou pro ně jazykové kurzy za peníze (ostatní je mají buď zcela zdarma nebo za symbolický poplatek) a musí čekat na konci pořadníku na volné místo v kurzu. I tady se v posledních letech šetří a kursů je méně a méně. Pro děti přistěhovalců jsou ve velkých městech otevřeny ISK třídy. Kde více než 50% vyučovacích hodin zabírá nizozemština- het Nederlands. Každý rok se mohou přihlásit ke zkoužce z NT2 (Nederlands als Twede taal, nizozemština jako druhý jazyk) a po úspěšném složení mohou pokračovat na standardní škole.

 

V těchto třídách je velmi zajímavé učit, protože ve třídě je 15 studentů a 15 národností světa. V ISK třídách jsem rok učila angličtinu. Představte si hodinu konverzace na téma počasí. Jaký je podle vás teplý a krásný den? Odpovídá studentka z Ghany: Když prší a je je 40 stupňů. Student z ruské Sibiře: Když svítí sluníčko je 15 stupňů, když není sníh. Studentka z Ghany se nesměle zeptá: A co je sníh?. Nastává složité vysvětlování ve všech jazycích světa. No úplný Babylon. Nakonec všichni rezignují a Ženja to rozsvítí hláškou: Počkej do zimy a koukni se na Eurosport, tam to uvidíš. A je to!

O škole a životě studentů by se dal napsat nejeden román, ale v nejlepším se má přestat. Pokud jste zvědaví , můžete se přihlásit na letní jazykový kurz nebo si zažádat o studijní grand do Nizozemí.

 

Odlišnosti mezi českým a nizozemským...

           Nejdříve bych se ráda zmínila o zvyklostech, které jsou velmi odlišné a mohou nejednoho člověka-návštěvníka uvést v omyl nebo mu tzv. vyrazit dech. Na jednu stranu si říkáme, že Nizozemci jsou skoro stejní jako my, jsou také sousedy Němců  a ti je, tak jako nás, nemálo ovlivňují. Historicky jsou zemědělci převychovaní na obchodníky, my Češi jsme zase zemědělci změnění na průmyslníky. Oba dva národy jsou relativně malé a politicky nevýznamné, a proto se musí skoro vždy podřizovat nějakému velkému bratrovi. My, Češi podléhali po staletí rakouským Habsburkům  a Nizozemci podléhali dlouhá staletí španělským Habsburkům a poté Francouzům. Ale to je historie!

Dnes je Nizozemské království více než 200 samostatným a suverenním státem, takže se rozhodují sami za sebe a jejich ekonomika stojí především na obchodě. Model koupím a se ziskem prodám je v jejich genech dostatečně zakotven a skoro každý Holanďan přepočítává své štěstí a radost z žítí na peníze. Jednou jsem slyšela, že my Češi jsme velmi šikovní a podnikaví, ale štěstí pro „západ“, že jsme marniví. Takže nikdy nebudeme bohatí, protože všechny své výdobytky „rozfofrujeme“. Prostě se držíme hesla „Parte diem“, což Nizozemci neumí. Kdy a kde se zrodil tento rozdíl nevím, ale lze to částečně přičítat náboženství.

Nizozemci jsou převážně protestanti a ti žijí velmi střídmý život. Protestant si nemůže odčinit svoje hříchy odpůstky nebo zpovědí, ten si je nese celý život a budou nakonec na nebesích hodnoceny a zvažovány. Tak si průměrný Nizozemec  nese od raného dětství nějaký ten hřích a doufá, že mu to nakonec nějak projde. Když už píši o náboženství, musím zmínit jeden významný rozdíl – chování společnosti v neděli. Jako Češka jsem zvyklá, že není problém jít v neděli nakupovat. Tady v Holandsku to neplatí. Neděle je věnována návštěvě kostela a rodině, a proto jsou obchody (supermarkety i hypermarkety) zavřeny.  To platí i pro velké nadnárodní obchodní řetezce jako je např.Ikea V tomto případě zvítězila víra nad obchodem. Mnohokrát zde proběla diskuse, zda by nebylo vhodné otevřít obchody třeba v neděli odpoledne, ale zatím to neprošlo. Neděle je prostě od slova „nedělat“.

Jsou zde  i příslušníci striktního církevního směru – Nederlandse Gereformeerde kerk, a ti nesmí v neděli dokonce ani cestovat žádným dopravním prostředkem. Mohou jít pouze pěšky do kostela a zpět. Ale to je obšírněji zmíněno v jiné kapitole této brožury.

K dalším odlišnostem patří stravovací návyky. Samozřejmě se detailněji rozepisuji o národních jídlech v jiné kapitole, ale pro zjednodušení a vyvarování se nepříjemných překvapení, musím zmínit jednu odlišnost. Nizozemci k obědu jedí pouze chléb s něčím a zapíjí to nejčastěji mlékem. Do práce nebo školy si svůj „boterham – BH“ nosí ve speciálních krabičkách. V poledne i ředitel velké firmy sáhne do tašky a vyndá si na stůl svůj obložený chléb a jablko nebo banán. Další odlišností je pití kávy. Pokud přijdete k někomu na návštěvu, zeptá se vás, zda si dáte kávu a sušenku. Pokud podle českých pravidel poprvé odmítnete, zbytek návštěvy již nic nedostanete. Navíc sušenky jsou v dóze s víčkem. Ta se otvírá pouze jednou! Nechceš, nebude! Musíte si vzít ihned nebo později budete litovat, že jste tak neučinili.

Ale teď k něčemu slavnostnějšímu. Dárky v prosinci nenosí ani Jéžíšek, ani Santa nebo Kerstman, ale Sinterklaas. Ten připlouvá do království již koncem listopadu z dalekého Španělska, aby měl dostatek času nakouknout do každé domácnosti a posbírat dopisy s přáními. Pozor, dopis musíte dát koncem listopadu večer do boty, přidat mrkev pro Sintaklaasova bělouše a věřit, že v danou noc pojede okolo. Dárky, jež jste si přáli, pak dostanete na den sv.Mikuláše, t.j. 5.prosince večer.

Poslední velkou odlišností je vztah Nizozemcům ke svým domácím mazlíčkům. Netuším, jak moc se vztah Čechů a domících mazánků za posledních deset let změnil, ale tady je pejsek nebo kočička tím nejváženějším členem rodiny. To, že jim kupují jejich páníčkové všelijaké dobrůtky, to není nic tak zvláštního, ale že můžete zvířeti uzavřít speciální zdravotní pojištění, to už jiné je! Svému pejskovi nebo kočičce můžete u většiny pojišťoven uzavřít nejen zdravotní pojištění, ale i cestovní a spoření na pohřeb. Ano, čtete dobře. Pohřeb domácího mazlíčka není levná záležitost – představte si pronájem rozlučkové síně, profesionální řečník, květinová výzdoba, rakev, hrob. To něco stojí.  Jako majitel se můžete samozřejmě rozhodnout, zde preferujete pohřeb do hrobu nebo kremaci. Vše je možné a záleží jen a jen na vás. Bohužel ne každý hřbitov nabízí prostor pro hroby mazlíčků, takže ještě musíte léta na hrob svého Rexíka dojíždět 50 a více kilometrů. Ale, co byste pro lásku k němé tváři neudělali! Nebo se pletu?

 

A jaké nás mohou potkat úskalí v jazyce? Slov je spousta a některá zní skoro stejně, ale významem se často velmi liší. To, že se skupina Holanďanů bude celý večer bavit o spoustě věcí a mezi větami zaslechneme slovo pinda, nás nemusí vykolejit. V první moment, když vám pindu nabídnou, pod vlivem češtiny zaváháte, přeci jen sedíte ve slušné společnosti, ale později vám dojde, že toto slovo znamená burský oříšek. Ten je jednou z nejpopulárnějších dobrůtek na party. Pak už vám zbývá jen se nad těmito false-friends zasmát.

Jaké další jazokově záludné dvojice můžete v Nizozemí a Vlandrech potkat?

Čeština                                                nizozemština                    překlad do češtiny

Bít/být                                                 bit                                          morda, tlama

Blázen                                                 blazen                                  foukat

Bod                                                       bod                                       nabídka

Bol                                                        bol                                         koule, kulička

Den                                                      den                                       smrk

Rám                                                      raam                                     okno

Drát                                                      draat                                    nit

Stůl                                                       stoel                                     židle

Pád                                                       pad                                       cesta, cestička

Bio-                                                       bio                                         kino

 

Určitě bychom společně našli další a další rozdíly, ale ty už nechám na vás. Pokud vyrazíte do Nizozemska, buďte připraveni na milá i nemilá překvapení. Tady určitě platí: „Jiný kraj, jiný mrav.“