šmoulové a jejich Otec Abraham

   Abych neustále nepsala  o seriozních a „dospěláckých“ tématech, tak tady je malá změna. Šmoulové a jejich šmoulí historie. Asi je nemusím zdlouhavě představovat, všichni je z televize a časopisů známe. Jsou to malí modří mužíčkové, jen 2 palce vysocí, nosí bílé kalhoty, z nichž jim kouká jejich bílý ocásek. Na hlavě mají bílou, šmouláckou čepičku. Jen Taťka Šmoula má všechno červené, inu šéf se musí trochu odlišovat. Pokud se ptáte, kde bydlí, tak odpověď je jednoduchá – ve šmoulí vesnici, kdesi v lese, kde je normální člověk bez jejich pomoci není schopen najít. Jakýsi odborník tvrdí, že bydlí v Irsku, ale tomu zas tolik nevěřím. Jedním z jejich otců je Otec Abraham – Vader Abraham (civilním jménem Pier Kartner), který strávil celý svůj život v holandském Brabandu ve městě Breda. Proč by tedy své šmouly stěhoval někam za moře? Jen jim pohádkově přidal to, čeho je v Nizozemí málo – hluboké lesy a kopce.

   Šmoulové si v klidu bydlí ve své vesnici a celé dny šmoulují. Staví šmoulí domečky, chodí na šmoulí výpravy a vymýšlí šmoulí vynálezy. Prostě všechno je se slovem šmoulí nebo jeho jazykovou variantou. V holandštině je to pak dlouhý seznam slov, jež všechny začínají na slovo Smurf.dyž dáme všechna slova dohromady, to se pak už jedná o celý šmoulí jazyk – smurfentaal, který obsahuje speciální přídavná a podstatná jména a smurfí slovesa.

   Asi největším literárním počinem je ve šmoulím světě jejich Smurfenlied (šmoulí písnička). Dalo by se říci skoro šmoulí hymna. Tu složil Otec Abraham v roce 1977 a okamžitě se stala, i přes zkrytý boj Gargamela a Azraëla, hitem číslo jedna. Jen v Nizozemí se držely celých 17 týdnů na předních místech národní hitparády a v daném roce se prodalo na 450.000 SP desek. Záhy byla písnička přeložena do desítek světových jazyků, a tak si Němci mohou broukat svoji „Lied der Schlümpfe“ a Angličani zase „The Smurf song“. Samozřejmě došlo i menšinové či exotické jazyky, jako je čeština, švědština, islandština nebo čínština. Prostě a jednoduše, brabandské šmouly zná celý svět a jejich písnička se nedá ani ve stáří zapomenout.

   My Češi je známe od roku 1988, kdy se prvně objevili v české televizi, tehdy v dětském pořadu Magion. Kdo by je každé úterý nehltal a neznal celý detailní životopis Taťky Šmouly (holandsky Grote Smurf), Šmoulinky (Smurfin), Mrzouta (Moppersmurf), Nešiky (Klungelsmurf) anebo dalších 97 Šmoulů. Tak jako české děti museli na srandovně-hrdinské příběhy pár let čekat, čekali i holandské. Nizozemská media shledala sérii Smurfen nevhodnou, a tak Otec Abraham prodal své příběhy do Belgie a do Francie a až s odstupem let, přišli modří mužíčkové konečně i do Nizozemí.

   Od té doby už uplynulo hodně vody ve šmoulí řece, ale Smurfen-Šmoulové na své popularitě nezrácejí. Občas se v televizi nebo na koncertě objeví Otec Abraham a společně s celým sálem si zazpívá Smurfenlied. A nejen tu. Vždy přidá i další ze šmoulácké hitparády.

   Kdo je tedy ten Otec Abraham? Jedná se holandského zpěváka, skladatele a vydavatele populárních písniček, které slouží k pobaví obecenstva a vždy vypráví nějaký ten příběh. Dal by se možná přirovnat k českému skladatelskému duu Uhlíř-Svěrák. Otec Abraham, správně Pier Kartner se narodil v Bredě, Severní Braband, 11.dubna 1935 a od padesátých let je znám po celém nizozemském království díky svému image – buřinka a plnovous, a písničkám. Svět jej možná jménem nezná, ale děti si zpívají jeho Smurfenlied a dospěláci si pobrukují lokální jazykovou variantu písně „Het kleine café aan de haven“, v Čechách známou jako „Hospůdko má...“.. Takže jedna, dva, tři, všichni sborem:

„Umí se smát i prát
a každý má je rád,
i vy je račte znát - Šmouly!“

nebo v originále

„Waar komen jullie toch vandaan?              Odkud přicházíte?
Waar de smurfenhuisjes staan                     Tam,  kde stojí šmoulí domečky
Hebben jullie ook een eigen taal?                 Máte vlastní jazyk?

Ja, die spreken wij allemaal!”                                   Ano, tím všichni mluvíme

Protože se text musel vždy pro děti přizpůsobit místnímu jazyku, slova se trochu liší, ale obsah celé písničky nakonec vyzní stejně.